The Cure - Pornography

Nahrávání téhle desky muselo být peklo. Těžké deprese, kterými trpěl Robert Smith, spolu se sloními dávkami alkoholu a drog, jimiž se ládovala celá kapela, nemohly přivodit nic jiného než pořádnou, zničující ponorku. Trojice Smith, Simon Gallup a Lol Tolhurst stanula před rozpadem. Zdevastovaná fyzicky i duševně pak vypustila do světa osm písní, do nichž se všechny ty pocity únavy, znechucení a marnosti nesmazatelně vryly a zdálo se, že také ohlašují definitivní konec The Cure. Bylo jasné, že pokračovat dál ve stejném stylu by mohlo skončit tragicky, ostatně sám Smith prohlásil, že měl jen dvě možnosti: vzít si život nebo o tom natočit desku. Naštěstí učinil to druhé a tak se zrodilo Pornography, jeden z milníků temného post-punku a pro určitou část fanoušků kapely i její vrcholné dílo.

Nahrávka bývá označovaná za završení trilogie započaté alby Seventeen Seconds a Faith. Nelze popřít, že tu určitá kontinuita skutečně existuje, především v rovině chmurných nálad, ve kterých se jmenované desky nesou. Přesto se Pornography od svých předchůdkyň docela výrazně odlišuje. Svůj podíl na tom jistě měla i změna v producentském křesle, kde osvědčeného Mikea Hedgese nahradil Phil Thornalley, který pak krátce Smitha v následném „přechodném“ období provázel i jako muzikant. Album se především vyznačuje znatelně agresivnějším, plnějším zvukem, v němž dominuje těžkotonážní rytmika: drtivé údery bicích a robustní basové linky nekompromisně udávají směr, na ně se váží kytarové vyhrávky, jejichž melancholie v tom lomozu dostává až trýznivý rozměr, zatímco klávesy (s výjimkou Cold, která je postavená právě na jejich odosobněnosti) tvoří spíš jen smuteční kulisu.

Skladby se valí jako kalná rozvodněná řeka. Zdánlivě líný ale zato silný a neúprosný proud sebou strhává vše, co by mohlo skýtat nějakou naději na vysvobození ze sevření existenciálních muk. Není úniku ani když živel překotně kypí (One Hundred Years, Hanging Garden) ale ani ve chvíli, kdy se zpomalí v zatuchlých bahnitých tůních (Siamese Twins, Cold). Kapela téměř rezignuje na budování nějakých refrénů, s výjimkou o něco chytlavějších Hanging Garden a A Strange Day jde o jednu dlouhou tíživou litanii duše chycené ve svých vlastních pastech. Deprese a paranoia, kontury okolního světa se rozpíjejí jako nástroje i zpěv ve skladbě A Short Term Effect a stejně jako tváře hudebníků na obalu desky. A nakonec se ten vzedmutý kalný tok nevlévá do očistné náruče oceánu, jak by mohl pošetilý optimista zadoufat, ale rozpouští se v dusivém močálu titulní skladby zahalené lepkavými chuchvalci beztvarých zvuků a hlasů.

The Cure podnikli svou soukromou cestu do srdce temnoty, z níž se nezúčastněný posluchač může dodnes těšit, ale pro kapelu samotnou znamenala málem zkázu. Nechybělo mnoho a Robert Smith mohl následovat příkladu svého generačního souputníka Iana Curtise, který svým démonům podlehl o dva roky dříve. V tomto případě naštěstí pud sebezáchovy splnil svůj účel, bylo ale třeba udělat za minulostí tlustou čáru a začít znova, odjinud. Odrazit se ode dna. Podobných existenciálních dramat (s lepšími i horšími konci) se odehrávají milióny, ale tak fascinující, intenzivní a opravdové svědectví, jaké o tom svém podali The Cure na Pornography, je jenom jedno.