The Cure - The Head on the Door

Mohlo by se zdát, že Robert Smith rovná se The Cure a do značné míry to i odpovídá skutečnosti. Úlohu měnící se členské základny ale nesmíme podceňovat a napovědět může i fakt, že ty nejhodnotnější a nejúspěšnější desky natočila skupina v obdobích, kdy byla sestava stabilní a soudržná, kdy takříkajíc „makala“. Platí to o trilogii ponurých alb ze začátku osmdesátých let, kdy kapelu tvořilo sice trochu sebedestruktivní ale umělecky výjimečně potentní trio Smith, Simon Gallup a Lol Tolhurst a platí to i o druhé polovině stejné dekády, v níž se line-up ustálil na výše zmíněném trojlístku doplněném o bubeníka Borise Williamse, kytaristu Porla Thompsona a posléze ještě klávesistu Rogera O'Donnella.

Prvním albem, které tento kolektiv (ještě bez O'Donnella) realizoval, bylo The Head on the Door z roku 1985 a do naznačené teorie dokonale zapadá. Tvůrčí úsilí kapely tu bylo namířené vlastně stejným směrem jako u předchozí kolekce The Top. V obou případech šlo o snahu redefinovat The Cure. Skoncovat se svazující nálepkou depresivního gotického post-punku, absorbovat co nejvíce dalších, třeba i bizarních vlivů a otevřít se i těm popovým. Jenže zatímco The Top připomínalo v tomto směru spíš poněkud nejisté rozcvičování, na The Head on the Door slaví podobná strategie nesrovnatelně přesvědčivější výsledky. Skutečnost, že album tentokrát nenahrával Robert Smith skoro sám, nýbrž jako svorník vzájemně se inspirujícího společenství muzikantů, nepochybně sehrála svou roli.

Nahrávka je neskutečně pestrá a překvapuje na každém kroku. Syntezátorem imitujícím zvuk japonského nástroje koto v písni Kyoto Song, flamencovou kytarou v The Blood, šestiosminovým rytmem v Six Different Ways, saxofonovým sólem v A Night Like This nebo dokonce náznaky hip hopu ve skladbě Screw. Mimořádně zdařilé a originální je spojení diskotékového beatu, infantilních syntezátorových vyhrávek a Smithova úzkostného dýchání v hitu Close to Me. Jeho nervní roztěkanost je pak v příkrém kontrastu s majestátně valivým nástupem následující písně A Night Like This.

Skladbou, která nejsilněji evokuje gotickou éru kapely, je závěrečná Sinking, jiné písně ale spíš ukazují cestičky, které bude kapela v budoucnu ještě úspěšně prošlapávat. Ve kladbě Push přichází zpěv až ve chvíli, kdy je posluchač přesvědčený, že jde o instrumentálku a podobný fígl s protahovaným úvodem kapela na následujících nahrávkách několikrát znovu využije. Přitažlivou směs rozpustilosti a skryté melancholie, jakou vybavili úvodní píseň In Between Days, uplatní The Cure v následujících letech i v dalších velkých hitech jako Just Like Heaven nebo Friday I'm in Love.

Nahrávka jako celek ohromí nejen nebývalou pestrostí, ale také tím, že i přesto působí velmi soudržným dojmem. Tmelícím prvkem je neutišitelná melancholie, která zůstává signifikantním rysem Smithovy osobnosti a prosakuje i do těch nejrozmarnějších momentů alba. Rázné skoncování s drogami, jejichž konzumace v dobrém i špatném výrazně ovlivnila „temnou trilogii“, otevřelo frontmanovi nové tvůrčí obzory. Díky tomu jsou jeho písně variabilnější jak co do hudebních vlivů, tak i co do nálad a vyjadřovaných pocitů. Kde dřív panovala čiročirá existenciální tíseň a její reflexe, tam nyní dostává podstatně větší prostor třeba romantický odraz Smithova vztahu s dlouholetou přítelkyní Mary Poole. I do něho ale pronikají pochybnosti a úzkosti (In Between Days, A Night Like This), k nimž se občas přidá nějaká ta noční můra (Kyoto Song) nebo sílící obavy z důsledků stárnutí (Sinking).

I tak se ale Robert Smith na albu The Head on the Door zdá být šťastnějším člověkem než v minulosti a na jeho tvorbu to má jednoznačně pozitivní dopad. Promísením paprsků popové hravosti s temnou hmotou gothic rockové minulosti se The Cure posunuli na novou úroveň, našli svou parketu a vstoupili do svého druhého klasického období. Stále dost divní na to, aby nezklamali většinu starých fanoušků a zároveň dost chytlaví, aby přilákali zástupy nových.