The Cure - The Top

Album The Top by se dalo brát jako taková generálka na zlatou éru skupiny The Cure. A i když má své rezervy, z téhle perspektivy jde o moc zajímavou desku, na níž se Robert Smith snaží skloubit temné proudy gotického období kapely s rozvernými experimenty, jimž dal průchod na sérii singlů v následující, napůl sólové etapě. Ačkoliv výsledky tohoto usilování už odhalují zřejmý potenciál do budoucna, nejsou ještě úplně přesvědčivé. Těžko říct, zda je to tím, že se v té době Smith rozptyloval dalšími projekty (dočasné členství v Siouxsie and the Banshees, projekt The Glove s jejich baskytaristou Stevenem Severinem) nebo tím, že sestava The Cure stále připomínala spíš Smithovu doprovodnou kapelu než soudržný kolektiv. Nejspíš bylo na vině obojí, jisté ale je, že polovina skladeb působí jako rozpracované pokusy a pozoruhodným aranžérským nápadům často scházejí stejně silné kompoziční rámce.

Na druhou stranu za úspěch lze považovat už jen fakt, že nahrávka vůbec vznikla a že stále nese jmenovku The Cure. Po Smithově boku setrvává pouze někdejší bubeník, nyní klávesista Lol Tolhurst, který se také jako jediný na nových skladbách spolupodílel autorsky. Mezeru po dočasně absentujícím baskytaristovi Simonu Gallupovi zacelil Phil Thornalley, který kapele produkoval její prokletý skvost Pornography, za bicími aktuálně zakotvil Andy Anderson, kapelníkův spoluhráč ze zmíněné bokovky The Glove a kytary se chopil Porl Thompson, bývalý člen Easy Cure neboli prenatální verze Smithovy party a zároveň i opora skupiny v následující klíčové desetiletce. Ve studiu se však zatím angažovali minimálně, většinu nástrojů si Smith obstaral sám. V době nahrávání alba The Top tak nebylo zdaleka jisté, jestli tenhle poslepovaný tým dokáže kultovní status značky The Cure natrvalo vzkřísit, nicméně Robert Smith se o to usilovně snaží.

Ze svého syntezátorového období shrnutého na kompilaci Japanese Whispers si podržel chuť hrát si s nezvyklými a třeba i dost bizarními aranžemi. Houslemi a klavírem vyluzované „hmyzí“ pazvuky ve spojení s třepotavými perkusemi a chytlavým melodickým motivem v písni The Caterpillar úspěšně rozvíjejí rozpustilé podivínství The Love Cats a dokazují, že tahle Smithova skladatelská i intepretační poloha nebyla jen přechodným výstřelkem. V budoucnu na ni vznikne ještě nemálo zdařilých variací. Jinde skupina lehce naťukne hispánské (Bird Mad Girl) či orientální (Wailing Wall, Piggy in the Mirror) vlivy, do skladby Give Me It zabuduje zdivočelý saxofon, na pochodové bicí v The Empty World se váže vojenský klávesový motiv a v písni Bananfishbones soupeří foukací harmonika se syntezátory o co nejstřelenější entrée.

Zároveň se ale do hry výraznějším způsobem vracejí kytary a s nimi zčásti i tíživé chmury známé z albové trilogie Seventeen Seconds, Faith a Pornography. Z tohoto vrhu jsou úvodní Shake Dog Shake s psychedelicky rozpitými kytarovými spirálami, trpká reflexe Smithovy návštěvy Jeruzaléma Wailing Wall a především pak sedmiminutová titulní elegie, v níž se zrcadlí smutek nad odchodem dlouholetého parťáka Simona Gallupa. Snaha The Cure ideálně zkombinovat obě polohy, dát temnotu do služeb popu a ujetou grotesku zase do služeb melancholie, se už tady jeví jako správná cesta, zatím ale většinou zůstává ve fázi hledání. Pokud bych měl mezi deseti písněmi pátrat po kandidátech na nějaké širší best of kapely, kromě po všech stránkách vydařené The Caterpillar by se rýsovaly ještě tak Shake Dog Shake, Bird Mad Girl, možná Piggy in the Mirror nebo The Top, ale to už by bylo třeba dost mhouřit oči. Zbytek už tvoří celkem lehce postradatelný materiál, který má v kontextu diskografie kapely spíš přívlastek studijní. Tedy ne zrovna dotažený ale ani vyloženě nudný. Což je zase docela významné plus.