Daedelus - Bespoke

Eklektická. Ujetá hudba, obskurní oděvní kreace, paralela. Kdopak by se dneska oblékal do viktoriánských hader? Nevysvětlil si Alfred Darlington aka Daedelus trochu špatně význam slova „cool“?

Jedna věc je něco špatně si vysvětlit, druhá vytvářet obsah pojmů. Před čtyřmi lety v Abatonu vystupoval v bílém fraku a místo kolážovité mozaiky solil techno. Rozpolcené se můžou zdát i jeho desky, nejnovější Bespoke pracuje podobně jako předchozí Love To Make Music To s nesčetným množstvím vlivů a stylově je zdravě neukotvitelná. Jedni mluví o absenci jednotícího smyslu, druzí o efemérnosti experimentální elektroniky.

Ovšem posloucháme pop. Sice rozdrobený, ale přeci. Na Daedelusově hudbě mě nejvíc fascinuje ta umanutá vůle skládat „písničky“ s ohromným počtem zvuků. Kdyby se měl účastnit soutěže Improvizace o desíti náhodných slovech, napíše tři romány dumasovských konsekvencí. Cítíme kořeny DJ Shadowa a atakování všeho mezi downtempem a technem, ale pokud bychom měli uvést jediné jméno, budou to (nedejbožejimsmrtanizapomnění) australští The Avalanches, jimž se nikdy nepodařilo navázat na skvělý debut Since I Left You. Plunderphonics znamená plundrování spižírny, ale jestli je tenhle princip a priori experimentální, neřkuli konceptuální, Deadelus je bavič. Taky studovaný jazzman a drum’n’bassový DJ, rockový hráč. Kompozice staví na tanečním beatu, do kterého často pokládá úlomky para-jazzových standardů, skliečka dotykov i nonšalantní variace na sedmdesátkové disko. Ne, není zpocené a nechutná po gay komunitě, je to láskyplná hra zkušeného gamblera.

Co dělá Bespoke hůře vstřebatelnou deskou, je překrývání zvukových plánů: vždycky převládalo uspokojení a dojem vzdušnosti, na Bespoke máte obavy, jestli se vám nezbláznil přehrávač, jestli nejedou dva tracky v jednom, jestli toho už není příliš. Ale má být složitější percepce důvodem k nimrání? Deadelusovy kompozice jsou podobně plnotučné jako ty Prefuse 73 nebo Flying Lotus, ale Kaliforňan nepracuje s temnými barvami, jakkoliv zná i pomalá tempa. Samozřejmě si pomáhá hostujícími vokály, které odlehčují tíze hudební hmoty, stejnou funkci mají analogové samply a syntezátory. Nemůžu nepřiznat, že nejlepší se mi z jeho tvorby zdá „hiphopová“ Exquisite Corpse (2005). Ale dokud míchá world tribal, analogy, osmibit, acid jazz, sborové zpěvy, house a ozvěny experimentálního techna takovým způsobem, stojím na značkách a skáču, jak si pískne. Jankovitý fracek se točí stále dokola.