Dagmar Andrtová-Voňková - Milí moji

Originální folk s kořeny v lidové hudbě a přesahem k alternativě v podání Dagmar Andrtové-Voňkové představoval na naší předrevoluční nekomerční scéně zcela svébytný jev. Bylo tu sice napojení na šafránovskou generaci písničkářů, stejně tak je ale její samorostlý tvůrčí vývoj srovnatelný s přístupem Ivy Bittové. Pro obě byla výraznou inspirací lidová písnička, Andrtová-Voňková z ní - a především z jejích kalnějších, existenciálních tůní - čerpala zřetelněji i souvisleji, ale i u ní postupně prostá ohlasovost přecházela v abstraktnější vyjadřování. Ruku v ruce s tím se pak vyvíjel i její pěvecký projev a především naprosto ojedinělá kytarová technika, v níž využívá tapping nebo hru smyčcem.

Tenhle vývoj je výborně zachycený na kompilaci, která vedle reedice zásadních prvních dvou alb přináší i množství bonusů v podobě nahrávek pořízených v letech 1976 až 1995. Na prvních singlech ze 70. let můžeme Andrtovou-Voňkovou ještě lehce identifikovat s Mertovsko-Hutkovskou generací i když už na nich se její osobitost jasně projevuje. Na debutovém albu z roku 1986 tohle rané období v parafrázích lidových textů ještě doznívá, ale složitější struktura písní, osudová zádumčivost a čím dál propracovanější kytarová hra už písničkářce vymezují vlastní niku na hony vzdálenou stádní kotlíkářské zaměnitelnosti. LP Živá voda (1989) pak tuhle evoluci završuje. Folklórní inspirace v textech jsou přítomné už jen v náznacích, slov ubývá ve prospěch náladotvorných kytarových experimentů a hudba se noří do hlubších a hlubších vrstev našich zkušeností, zaznívají v ní zapomenuté pohanské tóny, čiré i zlověstné, dýchá nevyslovitelnými tajemstvími.

Přestože i po roce 1989 zůstává Andrtová-Voňková stále činná a třeba spolupráce s Radimem Hladíkem na albu Voliéra posunula její výraz ještě o trochu dál, těžiště její tvorby zůstává právě v období, které mapuje kompilace Milí moji. Díky ní máme obraz téhle svérázné muzikantské osobnosti jako na dlani.