Dan Sartain - Too Tough To Live

„I v mých nejslabších chvilkách jsem lepší jak ty; chtěl bych jenom zjistit, jestli ti to dochází,“ sděluje nám na svém novém albu birminghamský rodák (myšleno Birmingham v Alabamě, nikoli v Anglii) Dan Sartain. A já v podstatě nemám námitek. Totiž, můžete se Danu Sartainovi pokoušet upírat talent i vtip - a pravděpodobně se se zlou potážete - ale nemůžete mu upřít styl.

Chlapík s tělesnými proporcemi korejské gymnastky, pečlivě napomádovaným účesem, tenkou linií knírku, který v mých představách nosí pohádkový Lucifer, když se převtělí do myslivce, a vintage kytarou na krku. Retro póza? Ani nápad. Dan Sartain působí neotřesitelně autenticky, když hraje rock'n'roll - ostatně jeho zatím neúspěšnější počin „Join Dan Sartain“ z roku 2006 jej katapultoval do role předskokana The White Stripes a The Hives, což jsou spolky, které obzvlášť dbají na to, aby jim člověk uvěřil pokrevní spřízněnost se starou školou. Aktuální deska, pojmenovaná „Too Tough to Live“ ukazuje přinejmenším to, ze Dan Sartain autenticitu neztrácí, ani když Cadillacem prorazí svodidla rock'n'rollové dálnice a vtrhne na punkrockové smetiště.

„Dlouhohrající deska“ je v případě „Too Tough to Live“ dosti zavádějící označení – už jsem slyšel (třeba i grindcorové) nahrávky s delší stopáží označované jako minialba. Na Sartainově novince se sice nachází třináct skladeb, ovšem když si jej pustíte souběžně s úvodním buly hokejového zápasu, na konci první třetiny budete zase poslouchat Zárubu – a to i v případě, že se nebude moc vylučovat. „Krátce, ale intenzivně“ je v tomhle případě ovšem jasným autorským záměrem – ostatně sám Sartain k tomu říká: „Jen jsem předstíral, že hraju v Ramones. Nechtěl jsem na desce žádný pomalý ani vážný songy. Chtěl jsem, aby byla drsná.“ Jak struhadlo.

Mimochodem, Ramones jsou skutečně nejcitelnější „novou“ infúzí na desce, jejíž název ostatně odkazuje na jedno z alb amerických punkrockových pionýrů. Nejsou ale zdaleka jedinou – půldruhé minuty trvajícími vypalovačkami cloumají ozvěny Iggyho s The Stooges, prvních desek The Clash anebo The Heartbreakers. Při všem tom skládání tributů se Sartainovi podařilo nezaseknout se v žánrovém cvičení a zůstat Sartainem – a výsledkem je tak syrový, hrubozrnný a svižný punk rock, kterým stále silně prostupují rock'n'rollové vibrace. Na malém prostoru se uvolňuje dravá síla. Deska je překotná a žene se pořád dopředu. Mezi skladbami jsou minimální pauzy, což vás nutí ji vstřebat na jeden nádech – jako byste z okna svištícího rychlíku zahlédli létající talíř (třeba ten růžový z flotily na parádní obálce alba, o kterou se postarala výtvarnice Kelly Keith) a následně přemýšleli o tom, co to ksakru bylo, přičemž původní dojem by již byl v nedohlednu a pomalu se vytrácel z paměti.

To je možná i jednou z mála slabin desky – jasně, přirovnání k vlaku je v tomhle ohledu nesmysl, neboť zpáteční jízdenka se v tomto případě rovná stisku jednoho, dvou tlačítek. I tak je však „Too Tough to Live“ setsakramentsky rychlou střelou, kterou oceníte spíše v bullet-timu. Přitom jednotlivé nápady na albu jsou místy vyloženě super. Úvodní skladba „Nam Vet“ (k níž si Sartain, věnující se ve volném čase sestříhávání bizarních cheesy hororů, vyrobil dosti krvavý klip), stojí na chytlavém motivu a ze závěrečného neandertálského sóla by jeden cenil zuby nadšením. V „Now Now Now“ Sartainovi vypomohla Jane Wiedlin ze sestavy populárních new wave rockerek The Go-Go's a „Fuck Friday“ s „I Wanna Join The Army“ jsou přímočaré a ostrým sarkasmem opepřené punkové vypalováky, které načichly benzínem z garáže, kde si banda punkáčů zřídila zkušebnu dva dny poté, co si koupili nástroje.

Nepředpokládám, že by novinka Dana Sartaina signalizovala obrat v jeho diskografii, ale kdyby tomu tak bylo, určitě by si nepohoršil. Přestože „Too Tough to Live“ není z těch desek, které by vás ohromily, může vám přinejmenším slušně nafackovat, i když možná v přílišném kvaltu. Dan Sartain - lepší než vy. Nějak se s tím vypořádejte.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark