Album Aladdin Sane je s Bowieho nejslavnějším alter egem, tedy Ziggy Stardustem, ještě částečně svázané. Jednak písničky z něho vznikaly většinou na turné k předchozímu trháku, jednak nedošlo k nijak zásadnímu překopání zpěvákovy image androgynního mimoně, a nakonec i on sám prezentoval desku jako výsledek Ziggyho návštěvy Ameriky. Inu, ani on sám tehdy neměl zrovna jasno ve své identitě, natolik mu osoby Davida Bowieho a Ziggyho Stardusta splývaly. Jednotná tématická linie už ale na Aladdin Sane chybí, což v historické perspektivě staví album do o něco méně atraktivního světla, ovšem na jeho kvalitě to neubírá zhola nic. Bowie je na vrcholu tvůrčích sil a všech devět autorských písní patří k jeho nejlepším výtvorům.
Na první poslech je patrný návrat k rockovějšímu, kytarovějšímu zvuku alba The Man Who Sold the World, ovšem obohacenému o čerstvé zkušenosti. Osu tvoří ostré glam rockové kusy Watch That Man, Cracked Actor nebo The Jean Genie a vlastně i od Rolling Stones převzatá Let's Spend the Night Together. Skladby, které je obklopují, nabízejí ovšem spoustu dalších poloh a odstínů, ačkoli i v jejich aranžích má kytara Micka Ronsona podstatně více prostoru, než dřív.
Geniálním tahem bylo angažování jazzového pianisty Mikea Garsona do titulní skladby, která jeho disonantními běhy a sólováním získala jedinečnou tajemnou atmosféru. O podobné nálady pak po letech Garson obohatil třeba Bowieho album 1.Outside. Retro příchuť má singlová... číst dále
Album Aladdin Sane je s Bowieho nejslavnějším alter egem, tedy Ziggy Stardustem, ještě částečně svázané. Jednak písničky z něho vznikaly většinou na turné k předchozímu trháku, jednak nedošlo k nijak zásadnímu překopání zpěvákovy image androgynního mimoně, a nakonec i on sám prezentoval desku jako výsledek Ziggyho návštěvy Ameriky. Inu, ani on sám tehdy neměl zrovna jasno ve své identitě, natolik mu osoby Davida Bowieho a Ziggyho Stardusta splývaly. Jednotná tématická linie už ale na Aladdin Sane chybí, což v historické perspektivě staví album do o něco méně atraktivního světla, ovšem na jeho kvalitě to neubírá zhola nic. Bowie je na vrcholu tvůrčích sil a všech devět autorských písní patří k jeho nejlepším výtvorům.
Na první poslech je patrný návrat k rockovějšímu, kytarovějšímu zvuku alba The Man Who Sold the World, ovšem obohacenému o čerstvé zkušenosti. Osu tvoří ostré glam rockové kusy Watch That Man, Cracked Actor nebo The Jean Genie a vlastně i od Rolling Stones převzatá Let's Spend the Night Together. Skladby, které je obklopují, nabízejí ovšem spoustu dalších poloh a odstínů, ačkoli i v jejich aranžích má kytara Micka Ronsona podstatně více prostoru, než dřív.
Geniálním tahem bylo angažování jazzového pianisty Mikea Garsona do titulní skladby, která jeho disonantními běhy a sólováním získala jedinečnou tajemnou atmosféru. O podobné nálady pak po letech Garson obohatil třeba Bowieho album 1.Outside. Retro příchuť má singlová Drive-In Saturday s bizarním textem o lidstvu znovuobjevujícím sex pomocí sledování porna a mimořádně podařená je i píseň Panic in Detroit, v níž čilá conga bez potíží zastanou razanci bicí soupravy. Že dekadentní kabaretní stylizace Bowiemu svědčí dokazuje výtečně odzpívaná Time, méně obvyklou bluesovou inspiraci odhaluje vypalovačka The Jean Genie v úvodním archetypálním riffu, atmosféru starých bondovek zase vyvolává závěrečná Lady Grinning Soul.
Album tedy co do rozmanitosti nestrádá, přesto se nerozpadá do nesouvislé řady songů. Pohromadě ho drží řízná rocková produkce, všudypřítomný duch bujarých i pustošivých seventies, strhující Bowieho „herecké“ výkony, díky nimž dokáže každou píseň obdařit specifickou náladou a především songwriting prvotřídní úrovně. Ať si Bowie poskakuje mezi styly jak chce, v první řadě je to vzácný skladatelský talent, který všelijakými koncepčními, ideovými nebo výtvarnými nadstavbami neskrývá nedostatek nápadů. Důkazů je mnoho a jedním z nich je i tahle nahrávka.
09.03.2018 - 14:03 | vishnar
David Bowie pokračuje dalším skvělým albem a potvrzuje mi, že sedmdesátá léta jsou v jeho diskografii opravdu moje nejoblíbenější. Nejedná si sice o monotematické album, ale najdeme zde spoustu skvělých věcí, např. Watch That Man, Cracked Actor, Time nebo The Jean Genie. Bowie byl sakra dobrý muzikant, kterého bohužel dohnal proklatý rok 2016, největší zabiják kvalitních umělců.