David Bowie - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars

David Bowie vytvořil v 70. letech hned několik alb, o nichž můžeme směle prohlásit, že měnila tvář populární hudby: poponášela hraniční kameny, nasvěcovala svět rock'n'rollu z jiných uměleckých úhlů, předjímala módní vlny. Mezi nimi ale přeci jen ční jméno Ziggy Stardust. V jeho případě nešlo jen o sbírku inovativních rockových písniček propojených dějovou linkou, i když ho tak můžeme klidně brát a neztratí nic ze svého lesku. Bowie ale původní myšlenku rozvinul do nebývale komplexního fenoménu, v němž hrála významnou úlohu i výtvarná stylizace s provokativními sexuální podtexty a vrcholem všeho byla skutečnost, že se sám na dobu propagace desky vtělil do své postavy, zatímco jiní kolegové, kteří vnášeli do rocku divadelní prvky, svoje role po skončení show nechávali na pódiu.

Tenhle novátorsky promyšlený koncept je jistě obdivuhodný a přelomový. Byl by ale jen odvážnou formalistickou hříčkou, kdyby nebyl naplněný dobře napsanými písněmi. A to rozhodně je, přičemž když slovo „dobře“ nahradíme slovem „geniálně“, nedopustíme se příliš velké nadsázky. Album The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars si můžeme užít jako ucelený, víceznačný příběh rudovlasého rockového idolu, který v předvečer konce světa nalézá svou vlastní zkázu, ale stejně dobře funguje jako „obyčejná“ písničková deska, ovšem narvaná melodicky rozhazovačnými hity, stejně chytlavými jako inteligentními.

Nahráváno ve stejné sestavě jako Hunky Dory nezapře album – především v první půlce – určitou kontinuitu s jemnějším soundem svého předchůdce. Volnější tempa, akustická kytara, piáno a smyčce s drobnými vsuvkami saxofonu (Soul Love) nebo cemballa (převzatá It Ain't Easy) této části dominují, jen v Moonage Daydream se více rozburácí Ronsonova elektrika. Bowie sám si ovšem trhá plíce s takovou vervou (jeho nářek v úvodní Five Years bere dech), že o uhlazenosti nemůže být řeč. Svojí afektovanost ale drží na uzdě přesně odváženými dávkami hereckého odstupu, nádherně vystavěné melodie (příkladem může být singlový Starman nebo baladická Lady Stardust) nechává vyznít a neničí je jalovým přehráváním.

Tvrdší kytarový zvuk, tak, jak ho prezentovalo album The Man Who Sold the World, přichází ke slovu ve druhé polovině. Glamově nablýskaná Star, pospíchavá Hang On to Yourself, Ziggy Stardust s nezapomenutelným riffem a strhující sexy palba Suffragette City ženou album až k rozervanému finále v podobě Rock'n'Roll Suicide. Ani jednou přitom nezakolísá ani Bowieho skladatelské mistrovství, ani jeho pěvecké nasazení, o bezchybném výkonu kapely nemluvě.

Album vnímám mimo jiné jako lekci (jistě ne jedinou, ale velmi důležitou), v níž Bowie naučil rock'n'roll jak být zároveň pudovou rebelií i koncepční stavbou, zábavou i uměleckým dílem. A nepotřeboval k tomu ani mnohaminutová artrocková plátna. Ziggy Stardust se stal legendou a jeho stvořitel musel vynaložit nemalé úsilí, aby ve stínu téhle znepokojivé androgynní bytosti neutonul. Brzy ale dokázal, že se nehodlá zaseknout v jediné, byť sebeúspěšnější roli a vytvořil celou řadu dalších originálních převtělení. Jeho posluchači už věděli, že ať budou po postavě Ziggyho tesknit sebevíc, Bowie jim pokaždé přichystá něco nečekaného.