David Lynch - Crazy Clown Time

Talent některých lidí je k vzteku. Někdo dlouho cílevědomě studuje, tvrdě pracuje, obětuje všechen čas, energii i sebe a stejně za celý život nevyprodukuje nic, po čem by štěkl pes. David Lynch si vysedává a přemýšlí o tom, jaký by chtěl mít den, pak o tom napíše z první dobré písničku a vám spadne brada, ačkoliv nemáte rádi elektro pop a nijak zvlášť ani Lynche. A nejenže vám v mládí sebral desítky pátečních večerů, teď s ním musíte počítat i do sbírky vinylů.

Jednomu z nejvýznamnějších moderních umělců není žádný led dost tenký. Doublesingl Good Day Today/I Know vyšel před rokem, a přestože se David Lynch v minulosti přitočil k desítce nahrávek (obvykle šlo o kolaborace na poli filmové hudby a vzhledem k dataci jednotlivých projektů je jasné, že aktivně a systematicky se zajímá až v poslední dekádě), letošní deska Crazy Clown Time, jež oba zmíněné singly obsahuje, platí za oficiální sólový debut. Stejně jako obě skladby, album pyšně mává banální nálepkou „elektro pop“. Je to najednou tak jednoduché?

Lynch píše texty, zpívá, hraje na kytaru, občas vezme do ruky syntezátor, perkuse nebo japonský omnichord, oblíbený nástroj newyorské kapely Yeah Yeah Yeahs. Jejich zpěvačka Karen O si střihla výraznou hostovačku v úvodní Pinky’s Dream – písničce, která přichází na řadu jako první i ve chvíli, když se chceme pobavit o vrcholech desky. Pravou rukou byl Lynchovi, jako i v minulosti, Dean Hurley (nahrál prakticky všechno, na co si Lynch netroufl) a Brian Lucey, výpravný booklet, fotografie a umělecká vize je opět práce hlavní role. Na to, že základem desky bylo „domácí jamování a občasné experimenty“, je kvalita produkce, forma i obsah a detaily na úrovni, o které si lecjaká, hudbě desítky let dedikovaná kapela může nechat jen zdát. Sebevědomí Lynchovi nechybí: album má sedmdesát minut a vychází v luxusní dvouvinylové verzi. Jak se říká: pro lepšího lepší.

Chytlavý popový singl Good Day Today překvapí dvakrát: jednak je škatulka „zpívající režiséři“ přirozeně podezřelá, jednak jde, očividně, opravdu jen o výsledek domácího jamování a experimentování – a písnička je to, navzdory skutečnostem, skvělá. Její pilotní sestra I Know, o poznání temnější a tajemnější, má zvuk, který u Lynche už tak překvapivý není. A, nepřekvapivě, celé Crazy Clown Time následuje spíš táhlou, rozmazanou stopu podivnější z dvojice vlaštovek.

Album je někde mezi konzervativní elektronikou, osmdesátkovým popem a předávkováním kokainem. Pokud nemáte rádi Lynchovy filmy, bude všeobjímající divnost, předvídatelná temnota a absence jakékoliv pomocné ruky směrem k posluchači rušit. Soustředit se celou délku desky je frustrující, nutí vás totiž přemýšlet i tam, kde je bez skrupulí nudná, fádní a ve své předvídatelnosti nezajímavá. Fungovala by dobře jako soundtrack, byť ne k filmu od Lynche, a na spekulace, jestli by měla šanci na úspěch, kdyby ji vydal někdo z Bangladéše, je bohužel pozdě. Přesto stojí za pozornost; hodiny a hodiny pak můžeme přemýšlet o tom, „co je ten Lynch sakra zač“ a jak moc není tím, čím se (ne)zdá být.

vyšlo ve Full Moonu #20