Dead Can Dance - Spleen And Ideal

Ve chvíli, kdy se z kapely definitivně stává duo, setřásají ze sebe Dead Can Dance gotické stíny debutového alba a vzpínají se ke světlu. Podobně se pár let předtím vymanila ze svazujících pout prvotních inspirací další akvizice labelu 4AD, skupina Cocteau Twins. Oba soubory jsou pro zlatou éru tohoto vydavatelství do značné míry signifikantní, každý si ale po svých post-punkových juveniliích vytýčil vlastní trasu. Ta sice v obou případech směřuje k abstraktnějšímu, éteričtějšímu způsobu vyjádření, které má ale pokaždé zcela jiné vyznění. V Londýně usazení Australané Brendan Perry a Lisa Gerrard se nechávají ovlivnit ambientem a klasickou hudbou a tam, kde Cocteau Twins spřádají křehké písňové pavučinky, oni budují majestátní a sošné kompozice vyvolávající ducha dávných časů i exotických kultur.

Album Spleen and Ideal zachycuje toto směřování v jeho počátcích. Dead Can Dance zatím spíš ohledávají nový terén, i když o svých cílech už mají poměrně jasnou představu. Temné kytarové strašení nahradili hutnými klávesovými plochami, do nichž zasazují živé smyčce nebo dechy hostujících hudebníků, rytmiku doplňuje mohutný zvuk tympánů (Enigma of the Absolute). První tři skladby ale nechávají rytmiku víceméně spát. De Profundis (Out of the Depths of Sorrow) a Circumradiant Dawn vévodí nadzemsky tajuplný vokál Lisy Gerrard, jehož unikavou povahu podtrhují texty ve fiktivním jazyce, skladba Ascension zase využívá zvuku dvou trombónů. Teprve s písní The Cardinal Sin se přidávají programované i živé bicí a poprvé zazní zpěv Brendana Perryho, který nejen díky angličtině tvoří zemitější protipól hlasu své hudební partnerky, ačkoli i jeho texty se vztahují především k duchovnu, k transcendenci. Ze vzájemného doplňování obou vokálních poloh se stává jedno z klíčových poznávacích znamení skupiny nejen na tomto albu, ale i na všech následujících.

Tento kontrast a zmíněný dynamický zlom mezi třetí a čtvrtou skladbou jsou vlastně jedinými momenty, které výrazněji oživují jinak poměrně jednolitý proud hudby, zatím ještě nezkypřený různými starodávnými nebo exotickými nástroji jako na pozdějších nahrávkách. Album Spleen and Ideal je tak sice poněkud jednorozměrné, ale na druhou stranu je tím zdůrazněná jeho hypnotičnost a téměř obřadní ráz, v němž se zrcadlí slabost dua pro středověkou hudbu. Ani to neznamená, že by se tu nevyskytly skladby, které na sebe i v tak kompaktní kolekci dokážou strhnout pozornost. The Cardinal Sin nebo Enigma of the Absolute si posluchače přitáhnou výraznou melodickou linkou v Perryho podání, Lisa Gerrard zase uchvátí šalebnými zákruty svého hlasu v písni Mesmerism nebo vichřičnou naléhavostí v Avatar, kde se zajímavým způsobem snoubí ustupující gotická východiska s novým pojetím.

Dead Can Dance přinášejí na prosperující nezávislou scénu nadmíru originální projev, prodchnutý spiritualitou a ušlechtilostí. Ukazují, že vlivy, kterými je možné obohacovat a rozvíjet počáteční post-punkový vklad, nejsou ještě zdaleka vyčerpány, pokud nechybí silná vize a odvaha sáhnout pro inspiraci daleko za hranice rockového světa. A to deskou Spleen and Ideal teprve vkročili do svých nejlepších let.