Depeche Mode - A Broken Frame

Přes zjevnou nevyzrálost je A Broken Frame v kontextu diskografie Depeche Mode fascinující album. Skupina ve stadiu tvůrčího tápání, o jehož pozdějších výsledcích nemohli současníci zhola nic tušit, je vzrušujícím objektem pro hudební archeology, jimž je v takovém případě i nedostatek cenným badatelským úlovkem. Přitažlivost této nahrávky pro mě plyne právě z jejího přechodného charakteru, z úsilí, s jakým se skupina po odchodu Vince Clarkea pokoušela redefinovat své místo na hudební scéně.

Ztráta ústřední autorské osobnosti Depeche Mode málem podrazila nohy, Martin Gore však flintu do žita nehodil a Clarkeovu úlohu srdnatě převzal. Na A Broken Frame otevřeně deklaruje, že rozpustilé elektro tanečky z debutu Speak & Spell ho neuspokojují, ale neprahne ani po nějaké elitářské avantgardě. Hledá cestu mezi tím a pokusy se logicky neobejdou bez omylů. Několik skladeb (The Meaning of Love, A Photograph of You, do jisté míry i See You) stále ještě vykazuje vliv Clarkeova rukopisu, směšujícího syntezátorové tanečno s bezstarostnou melodikou šedesátých let, většina nových písní však už inklinuje k podstatně zádumčivějším polohám. Zatím se ale nedaří vtisknout jim nějaké působivější vyznění, Leave in Silence, My Secret Garden, trochu bizarní experiment s reggae Satellite i finálová The Sun & the Rainfall jsou utahané, nevzrušivé kompozice, jejichž somnambulní atmosféra je spíš nechtěným kouzlem, neco ve smyslu „Takhle taky zněli Depeche Mode?“.

I aranžérské svršky mají daleko ke komplexnosti pozdějších nahrávek. Gore s Fletcherem (Alan Wilder už je se skupinou v kontaktu, jejím oficiálním členem i autorským podílníkem se však stane až s následujícím albem) zatím spíš vrší syntezátorové motivy do nevýrazných skládaček a teprve hledají možnosti jejich ideální vzájemné interakce a hitového potenciálu. Podobně nejistý a neprůbojný je i vokál Davida Gahana. Technickým virtuozem nebyl nikdy, ale jen co se naučil využívat témbrových a dynamických kvalit svého hlasu, stal se z něho sugestivní manipulátor s emocemi davů. Na A Broken Frame však ještě působí dost zakřiknutě, i když jiskřičky budoucího lesku už je možno tu a tam zaslechnout.

Právě momenty, v nichž se nesměle klube na světlo fenomén, který mocně poznamenal následující dekády, jsou hodné největší pozornosti. Tam, kde Depeche Mode volí sevřenější tvar a spořejší, promyšlenější aranžmá, dosahují už teď přesvědčivých výsledků. Týká se to písní Monument a především Shouldn't Dave Done That s majestátním vícehlasem a kontrastními aranžérskými prvky (pochodová vsuvka versus valčíkový motiv), která je možná trochu bezděčným ale pro další směřování skupiny důležitým vrcholem alba. Průrazná dynamika následujících desek vystrkuje růžky i v instrumentálce Nothing to Fear. Vyzobávání zárodků velkých věcí i shovívavé úsměvy nad jejich neobratností, právě v tom tkví kouzlo A Broken Frame, nahrávky, která by upadla v zapomenutí, kdyby ji tehdy nahrála jen o trochu méně houževnatá kapela.