Depeche Mode - Construction Time Again

Na třetím albu už Depeche Mode přestávají připomínat loď bez navigátora, jejíž posádka se usilovně snaží najít správný směr. Teď už na něj, zdá se, natrefila a s rostoucí sebejistotou se vydává za jeho přísliby. Alan Wilder jako plnohodnotný člen kapely definitivně zacelil díru po odchodu Vince Clarkea, ale přestože nepochybně přispěl k evoluci zvuku čtveřice a ve dvou případech se zapojil i autorsky, na kormidelnickém postu nadále dominuje Martin Gore. A vypadá to, že si začíná uvědomovat, jakých břehů chce se svými kolegy dosáhnout.

Sound dostává dynamičtější podobu, zvuky linoucí se ze syntezátorů a bicího automatu jsou ostřeji tvarované, leckdy už směřují k oné kovové průraznosti, typické pro následující alba (naléhavá basová figura v More Than a Party) a jsou i barevně bohatší. Ve skladbě Pipeline, dost možná nejavantgardnější v celé jejich historii, Depeche Mode dokonce experimentují s industriálními zvuky, k čemuž Gorea ponoukla návštěva koncertu berlínských Einstürzende Neubauten. Na druhé straně dochází i k prvním nesmělým pokusům zahrnout do zvukové palety živé nástroje (pseudojazzové vstupy klavíru v Love, in Itself, akustická kytara v And Then...) a pokrok nastal i ve schopnosti napsat hit. Recept našla kapela v propojení své taneční minulosti s aktuální, temnější zvukovou fazónou a výsledkem je trefa jménem Everything Counts.

Vyzrávání kapely se projevuje rovněž v textech. Nejde jen o střízlivění z teenagerských iluzí („Now I find that most of the time / Love's not enough in itself“), ale především o markantní nárůst společensky angažovaných témat, patrný z většiny písní. Údajně byla impulsem k tomuto posunu Goreova konfrontace s chudobou třetího světa během cesty do Thajska. Nutno ale přiznat, že jeho levicová mementa v Pipeline nebo Shame, stejně jako Wilderova výstraha před jadernou válkou Two Minute Warning a ekologické mudrování v písni The Landscape Is Changing trpí neúnosnou naivitou a povrchností. K ovzduší doby spějící k okázalým projevům charity typu Live Aid i k věku autorů to sedí, ale přeci jen je lepší texty na Construction Time Again raději nebrat moc na vědomí.

V případě hudby by to ale byla škoda. Pokud A Broken Frame přinesl sotva nějaký ten náznak uprostřed tápání, v tomto případě už jsme svědky zrození jednoho z nejoriginálnějších a nejvlivnějších zvukových modelů na popové scéně osmdesátých let. Zpěv Davida Gahana získává na sytosti a jistotě a Goreova vynalézavost v práci se syntezátory a samplerem, stejně jako schopnost převádět avantgardní výdobytky do popového jazyka začíná vést k velmi efektním výsledkům. Fáze vynalézání ještě neskončila a kultovní status kapely se teprve rodí, ale už je jasné, že Depeche Mode míří hodně vysoko.