Depeche Mode - Playing the Angel

Opeřený panáček na obalu působí o dost méně pozitivně než smyslná agáve na Exciteru a hudební náplň alba s tím koresponduje. Úvodní A Pain That I'm Used To a hlavně John the Revelator jsou nečekaně úderné a temné skladby, které vedle agresivních kytar nepostrádají ani výrazné melodie a odkazují k tomu nejlepšímu z období Violatoru a Songs of Faith and Devotion. V následujících minutách už sice další takové nářezy nepřijdou, ale působivě pochmurnou atmosféru si album udrží až do konce a o výrazné momenty není nouze.

Chytlavý pilotní singl Precious svým lehce tepajícím beatem sice až příliš okatě navazuje na slavnou Enjoy the Silence, následující Macro zpívané Gorem už je ale se svojí klenutou melodií samo za sebe a je jedním z vrcholů desky. K těm můžeme přiřadit ještě třeba Nothing's Impossible nebo závěrečnou litanii The Darkest Star, ale nahrávka výborně funguje i jako celek právě díky jednotně soumračnému ladění. Nejsou to ale utahané, lepkavé deprese jak je známe z alba Ultra, tady jsou skladby podstatně sevřenější, energičtější, nešetří silnými melodiemi a i zvukově jsou bohatší. Po této stránce se dočkáme zčásti povědomých postupů a barev, zčásti ale DM staví i méně okoukané sonické konstrukce s vydatnými kytarovými party, což se mi jeví jako ideální kombinace.

Čekáme od DM hity? Jsou tu. Chceme po nich mírné pokroky v mezích jejich černěromantického zákona? Najdeme je tu. Ale těžko asi někdo baží (a nemusí to být zrovna zarytý depešák) po nějaké radikální změně jejich stylu. Důležité je, že Gore (a poprvé i s Gahanovou pomocí) napsal výborné skladby, které přitažlivě zaranžoval a David Gahan opět na rozdíl od Exciteru většině z nich propůjčil svůj charismatický a zase o něco "otřískanější" vokál. Soudě podle převažujících tísnivých nálad neprožívali zřejmě Depeche Mode nejveselejší období, jeho hudebním výtažkem ale jistě nejen mně udělali velkou radost.