Devin Townsend Project - Deconstruction

Kanadský multiinstrumentalista a metalový pošuk Devin Townsend se definitivně urval ze řetězu. Nejenže za dva roky vychrlil čtyři alba odrážející údajně čtyři stránky jeho osobnosti, ale z jednoho z nich učinil nejšílenější desku metalové historie.

Do ní Townsend bezesporu patří a sám se téhle nálepky neštítí, zároveň však říká: „Hrát ve čtyřiceti metal a nebrat to aspoň trochu jako vtip, je směšné.“ A tak na jedné straně nahání vodu na mlýn ortodoxních metalistů (šestnáctiminutová, kytarovými sóly obohacená skladba, ó, to musíme obdivovat), zatímco na ty jen trošku bystřejší pomrkává (skladba se jmenuje The Mighty Masturbator, vy všichni uctívači metalového majestátu). Deconstruction je navíc konceptuální nahrávka (což mají metalisté taky rádi). Konceptuální nahrávka o spirituální pouti mladého muže, na jejímž konci je … cheeseburger.

Album, které je navzdory své opulenci z Townsendovy tvorby nejucelenější, zní tak trochu, jako by Davide Tiso z Ephel Duath požil hodně veselé houbičky. Nehraje se tu na vzletné refrény, ale spíše neustálé proměny, občasné disharmonie a hlavobolné kytarové stěny, tu rozrušené hlasem jednoho z početných hostů, tu vystřídané techno refrénem. Nic, co by progmetalisty apriorně uvádělo do stavu okouzlení – jen vesmírný výron energie, po němž je nutno odpočívat. Nemluvě o tom, že jde o první metalovou nahrávku, na které se prdí, a poslech to je zábavnější, než by taková charakteristika mohla naznačovat.

Townsend si ve velkolepých kulisách dělá srandu z bezuzdné velkoleposti. Recese ale není hlavním poselstvím – z Deconstruction zní metal jako poleno, ale taky metal nevídaně žertovný, a proto o kus snesitelnější, než kdyby ho hrál někdo, kdo si opravdu myslí, že má vlasatý žánr blízko ke klasice. Ve všem tom špásu se totiž neztrácí nic z toho, co činí Townsenda tak vzývaným. Ale zatímco v dílčích motivech i kytarové technice ho neomylně poznáme, jeho nekonvenčnost vyčnívá víc než kdy předtím.