Devo - Are We Not Men? We Are Devo!

Do škály výrazových fazet nové vlny přispěl debut skupiny Devo především vyostřeným sarkasmem, absurdním humorem a pošahanou prezentací (napůl šílení vědci, napůl robotičtí ufoni), do nichž skupina převlékala své společensky kritické výpady. Jejich pokřivené zrcadlo civilizace pracovalo s ústředním pojmem de-evoluce, tedy myšlenky, že od jisté doby nabral vývoj lidského druhu „zpětný chod“, a z tohoto novotvaru odvodili i samotný název kapely. V síti příbuzenských vazeb nám mohou mezi současníky vyskakovat jména jako Talking Heads nebo The B-52's, Devo jsou ale ještě bláznivější a svým nekorektním humorem v lecčems navazují na odkaz Franka Zappy nebo The Fugs.

Důležité pro vznik jejich prvního alba je ale také skutečnost, že svým demosnímkem okouzlili „berlínskou“ partu kolem Davida Bowieho, která jejich kariéře udala významný impuls. Produkce se ujal Brian Eno, zatímco vytíženější Bowie přiložil ruku k dílu pouze ve dvou skladbách. Určující podíl na zdařilém výsledku má ale samozřejmě samotná kapela, kterou tvoří bratrské dvojice Mark a Bob Mothersbaugh a Gerald a Bob Casale doplněné o bubeníka Alana Myerse. V soundu Devo ještě převažuje kytara, syntezátory zatím hrají spíš služebnou úlohu a přispívají doplňkovými ornamenty nebo „kosmickými“ efekty. Vliv Kraftwerk se v této rovině naplno projeví teprve později. Příznačné jsou pitvořivé vokály, podobné, jaké budou za pár let definovat i tvář české nové vlny, jmenovitě třeba Jasné páky.

Skladby Devo hudebně daleko víc lnou k punkové přímočarosti, než k zappovské prokomponovanosti, jejich primitivismus je ale stejně účelový jako zdánlivý. Výrazný a přehledný beat (skvělá basa Geralda V. Casaleho) obkružují šikovně vymyšlené kytarové linky a riffy doplněné sem tam o vtipný klávesový štěk, do toho se občas vklíní nějaké to klaunské intermezzo, disonance nebo rytmická schválnost. S karikaturou hraničící verze stounovské (I Can't Get No) Satisfaction je asi nejkřiklavějším příkladem podvratného humoru kapely, ale neméně výživné jsou i vlastní písně jako Uncontrollable Urge, Praying Hands, Jocko Homo (obsahující otázku a odpověďz titulu alba), Sloppy (I Saw My Baby Gettin') nebo asi nejslavnější zásek Mongoloid.

Devo se šklebí, vysmívají, mystifikují i demaskují. Koncept je pro ně prvotní, ale ani hudební zábavnosti nezůstávají nic dlužni. Jejich neposedně proměnlivé písně berou rock'n'roll jako nosnou raketu pro své sardonické komentáře a potrhlé sci-fi kreace evokující Eda Wooda, ale neošidí ho. Svým důrazem na vizuální prezentaci včetně průkopnických klipů předznamenávají následující dekádu, na své prvotině ale zároveň po svém reprezentují okysličující syrovost punkového záblesku.