Devo - Oh, No! It's Devo

Kdyby chtěli, mohli by se Devo ohánět tím, že koncept de-evoluce, tedy postupu ke stále primitivnějším formám, mají zakódovaný už v názvu a pokud kvalitativní křivka jejich diskografie nabírá sestupný směr, je to úmysl. Jenže v tomto případě nejde ani tak o regresi jako spíš o opakování a jeho cílenost je obhajitelná jen těžko. Na albu Oh, No! It's Devo kapela s tímto problémem zápasí statečně ale přeci jen už poněkud ztrácí dech. Zatímco předchozí nahrávka New Traditionalists znamenala alespoň určité zvážnění (v reakci na „zaplevelení“ fanouškovské základny povrchnějšími posluchači), pátá řadovka už prakticky žádnou změnu nepřináší a i nápadů znatelně ubývá.

Začíná být zjevné, že jediný posun představuje čím dál uhlazenější produkce a setrvalé omezování kytarových vstupů. Z Devo už je téměř čistě syntezátorová kapela, kterou nad hladinu průměrných epigonů zvedá už jen její záludné komediantství. Jenže opakování je smrt vtipu a pitvoření, ač stále zábavné a prudce inteligentní, přestává stačit. I hudební prostoduchost zabírá, pokud je záměrná a podpořená nosnými nápady, ty ale v písních jako Out of Sync, Explosions nebo Deep Sleep citelně chybí.

Naštěstí se to netýká celého alba oplývajícího i výrazně povedenějšími kousky. Především Peek-a-Boo! a Big Mess ale i Time Out for Fun nebo I Desire znějí čerstvě a nepostrádají různé háčky (melodické, zvukové, komické), kterými se vydělují z poněkud monotónního celku. Devo recyklují, ale zatím se jim daří nesklouznout k sebevykrádání. Líčí komerční pastičky (That's Good), ale bez podlézání a s šibalským úšklebkem. Je to nakonec docela fajn deska a ještě pořád lze nad těmi několika šedými myškami v hejnu písniček přivřít oči. Naděje, že bude zase líp, však už tentokrát ztrácí sílu.