Diana Krall - Wallflower

Poslední dvě desky Diany Krall nepatřily zrovna do kategorie snadno poslouchatelné. "Quiet Nights" ve stylu bossa novy na tom byla o dost lépe, zatímco na historických písních postavená "Glad Rag Doll" vyžadovala opravdu hodně soustředění a specifickou náladu. Není tedy divu, že i samotná zpěvačka cítila potřebu trošku odlehčit žánr a styl. Vzala hity ze sedmdesátých a osmdesátých let, producenta Davida Fostera a natočila album "Wallflower".

Právě ona volba producenta je mírně zarážející, zvlášť když si uvědomíte, že Krall sama produkovala desku Barbře Streisand nebo spolupracovala s Paulem McCartneym. Na druhou stranu k angažování Davida Fostera nedošlo poprvé. V roce 1999 se podílel na úspěšné desce "When I Look In Your Eyes", která byla dokonce nominovaná na Grammy v kategorii Album roku jako první jazzové album po pětadvaceti letech. Jenže tehdy s ním spolupracoval ještě donedávna dvorní producent Diany Krall Tommy LiPuma, který ho udržel v intencích jazzového mainstreamu a nechal interpretku samotnou dělat svoji muziku. Pro "Wallflower" to ale neplatí. Foster na něm naplno rozvinul svůj smysl pro swing a popové standardy s velkými orchestry a svoji krajanku v nich mírně řečeno utopil.

Zapomeňte tedy na to, že si tentokrát budete užívat Dianu Krall coby pianistku. Její klavír na "Wallflower" pochopitelně zní, ale tím hlavním nástrojem je jen v krátkých úsecích, po většinu času budete muset vynaložit velké úsilí, abyste ho vůbec rozpoznali. Pravda je, že vedle velkého orchestru ji Foster obklopil i dalšími výbornými muzikanty: na kytaru hrají například Stephen Stills a Blake Mills, na basu Nathan East či Christian McBride, perkuse dostal na starost Rapheal Padilla, nehledě na to, že orchestr řídil Vince Mendoza. Pro někoho by to byla kapela snů, ale v tomto případě ubírá Dianě Krall její osobitosti a poněkud vyhlazuje něco z té syrovosti, kterou disponuje, když hraje a zpívá pouze v triu.

Nezbude vám tak nic jiného, než ji vnímat více jako zpěvačku. V tomto ohledu je ovšem stále takřka dokonalá. Jejího charismatického altu a signifikantního frázování se jen tak nenasytíte. Bohužel i proto, že toho druhého je zoufale málo. Respektive je ho celá deska, ale tak nějak v light verzi. Tím se dostáváme k příslovečnému jádru pudla. David Foster udělal vlastně dvě chyby. Nejenže Krall pohltil v orchestru, ale především v záplavě pomalých písniček, kde jí nedal žádný prostor pro improvizaci, pro jakoukoli změnu tempa, dynamiky, prostě čehokoli, čím by mohla rozbít tu stěnu všednosti a jisté sterility, která se na vás valí. Ač mám Davida Fostera jako producenta rád, tohle se mu vůbec nepovedlo.

Ne všechno je tak šedé, a když, má to minimálně padesát odstínů. Velmi se povedla hned úvodní "California Dreamin'", původně od The Mamas & The Papas, kde vliv Diany Krall slyšíme přece jen o něco patrněji. Podobně tomu je i u "Sorry Seem To Be The Hardest Word" Eltona Johna. Pokud si někdo sliboval něco od "If I Take You Home Tonight", kterou pro ni napsal sám Paul McCartney, pak se pletl. Je to hezká písnička, ale ničím výjimečná a univerzální produkce jí taky nepomohla. Diana Krall na desce přivítala i dva krajany coby hosty. Tím prvním se stal Michael Bublé v "Alone Again (Naturally)". A zde je krásně slyšet jeden podstatný rozdíl: zatímco Bublé působí ve Fosterově produkci jako ryba ve vodě, jeho partnerka se vedle něj skoro ztrácí. Trošku jinak je tomu ve "Feels Like Home", kde ji doplnil Bryan Adams. Toto nečekané spojení funguje daleko lépe, i díky tomu, že k sobě mají hlasově blíž.

Je tedy "Wallflower" špatnou, nebo dobrou deskou? Jak se to vezme. Pokud by si ji pustil někdo neznalý předchozí tvorby Diany Krall, asi se bude divit, jak může tak dobrá deska dostat jen průměrné hodnocení. Ovšem pro většinu těch, co ji znají, to bude zkrátka jen průměrná nahrávka, v níž tak trochu zradila sama sebe a svůj jazz. Jedno je ovšem zřejmé: Kanaďanka natočila svoje bezesporu nejpopovější album kariéry. Že ale pop-jazz dokáže zvládnout daleko lépe, dokazuje její více jak deset let stará "The Girl In The Other Room", která je daleko více muzikantská a osobitější.