Během nahrávání třetího alba se Dire Straits smrsknuli na trio, když sestavu opustil frontmanův bratr, kytarista David Knopfler. Namísto předpokládaného zeštíhlení zvuku však písně kapely vykazují spíše opačné tendence. Původní uvolněný, ale vnitřním napětím prodchnutý „laid-back rock“ dostává podstatně epičtější, dramatičtější nádech. Mark Knopfler jako výhradní autor si skladatelsky počíná se stále větší jistotou a rozmáchlostí a tímto posunem jako by reflektoval vlažné přijetí předchozí desky Communiqué, které bylo vyčítáno málo invenční opakování postupů z debutu.
Nové skladby se při zachování stylových kořenů rozlévají do členitějších kompozic s častějšími dynamickými změnami. Dylanovské vypravěčství, i nadále otisknuté především do Knopflerovy pěvecké dikce, se v nich potkává se springsteenovskou výpravností, což není náhoda. Na producentskou židli kapela dosadila Jimmyho Iovinea, který jako zvukař participoval na posledních Bossových opusech, a především angažovala jako pianistu Roye Bittana z E Street Bandu. Jeho charakteristické party zvuk Dire Straits významně obohacují a dodávají mu onen melodramatický rozmach typický pro Bittanova hlavního chlebodárce. Identitu kapely ale neohrožují, pouze jí dodávají žádoucí vývojový impulz. Knopflerův zpěv i pregnantní riffy a jiskřivá sóla jeho kytary zůstávají jasným poznávacím znakem.
Posun v rukopisu se zrcadlí především na první polovině alba, které... číst dále
Během nahrávání třetího alba se Dire Straits smrsknuli na trio, když sestavu opustil frontmanův bratr, kytarista David Knopfler. Namísto předpokládaného zeštíhlení zvuku však písně kapely vykazují spíše opačné tendence. Původní uvolněný, ale vnitřním napětím prodchnutý „laid-back rock“ dostává podstatně epičtější, dramatičtější nádech. Mark Knopfler jako výhradní autor si skladatelsky počíná se stále větší jistotou a rozmáchlostí a tímto posunem jako by reflektoval vlažné přijetí předchozí desky Communiqué, které bylo vyčítáno málo invenční opakování postupů z debutu.
Nové skladby se při zachování stylových kořenů rozlévají do členitějších kompozic s častějšími dynamickými změnami. Dylanovské vypravěčství, i nadále otisknuté především do Knopflerovy pěvecké dikce, se v nich potkává se springsteenovskou výpravností, což není náhoda. Na producentskou židli kapela dosadila Jimmyho Iovinea, který jako zvukař participoval na posledních Bossových opusech, a především angažovala jako pianistu Roye Bittana z E Street Bandu. Jeho charakteristické party zvuk Dire Straits významně obohacují a dodávají mu onen melodramatický rozmach typický pro Bittanova hlavního chlebodárce. Identitu kapely ale neohrožují, pouze jí dodávají žádoucí vývojový impulz. Knopflerův zpěv i pregnantní riffy a jiskřivá sóla jeho kytary zůstávají jasným poznávacím znakem.
Posun v rukopisu se zrcadlí především na první polovině alba, které vévodí osmiminutový otvírák Tunnel of Love. Velkorysá kompozice propojující rytmicky svižný korpus s lyričtějšími odbočkami skvostně a exemplárně shrnuje novou tvář Dire Straits. Baladičtější Romeo and Juliet i Skateaway pak potvrzují její životaschopnost a spolehlivě drží laťku. Pouze Romeo and Juliet by možná slušel delikátnější mix, v refrénu zastiňují zpěv zbytečně vytažené bicí, ale to je jen drobnost.
Čtyři skladby z B-strany přinášejí uměřenější stopáže i větší výrazový rozptyl. Zatímco Hand in Hand souzní s duchem první půlky, Expresso Love a zejména Solid Rock jdou přímočařejší, říznější cestou starších nahrávek, pouze ve znamení robustnějšího zvuku. Nejzjevnější anomálií je závěrečná píseň Les Boys, často zatracovaná jako homofobní. Na Knopflerově melancholické reportáži z berlínských gay klubů, blížící se trpkým sondám Lou Reeda, ale nic nekorektního neshledávám a její rozmarně kabaretní hudební kabátek dodává nahrávce v závěru přípustné, možná dokonce žádoucí uvolnění.
Album Making Movies udělalo škarohlídům, prorokujícím skupině zacyklení v jediné hudební šarži, tlustou čáru přes rozpočet. Marku Knopflerovi se s ním otevřely nové možnosti, které na dalších dvou deskách bohatě zužitkuje.
62.50%
14.09.2020 - 7:29 | vishnar
Knopfler je hudební Bůh, už to tak je. Jeho rukopis je jasně rozpoznatelný - jeho zpěv nezpěv, jeho styl hraní... stačí mu zahrát akord a už má moji pozornost. S lety zraje jako víno. Tohle je album, které obsahuje jedny z největších hitů (úvodní Tunnel Of Love a Romeo and Juliet), ale i poté nepolevuje. Zvláštní Les Boys v závěru alba také nepovažuji za homofobní, zvlášť když si člověk poslechne text. Making Movies zatím po všech těch letech nikdy nezklamalo.
08.10.2017 - 9:19 | poutnik
Lidé, kterým se toto líbí
minirockI když mám Knopflerboys raději v pomalejších, baladičtějších polohách, kdy se prsty probírají strunami stejně melancholicky jako melodie mou duší, stejně dobře jim to šlape i v rychlých dynamických flácích. A tak si zdejší Solid Rock i Tunnel of Love užívám stejně jako třeba Private Investigations nebo Brothers in Arms.