Dirtmusic - BKO

Chris Eckman i Hugo Race mají v našem údolí vždycky prostřeno a rozestláno, tak co k čertu dělají v týhle pustině? Písek všude kolem, písek ve vlasech, v zesilovačích, v zubech, v žilách, v hlavě. Do toho to nesnesitelný vedro a vlnící se vzduch. Tohle pro našince není. Z vedra je tělo i mozek ve stádiu přidušené myši. Dobře, když už jsem šel s vámi až sem, zkusím si to vychutnat. Lehnu si. Ideálně tak 15 čísel nad rozpálenej písek. Zavěsit se do vzduchu. Vypínám celý systém svého těla. Nechám se nést, kolébat ve vlnícím se vzduchu, ve vlnícím se zvuku. Dostavuje se uvolněná atmosféra, příjemný jam session dýchánek o kytárkách, bubínkách a důvěrně známých hlasech. Přesně takový, jako když se Dirtmusic prvně sešli na pouštním festivale v Bamako (zkratka jména letiště je i názvem téhle desky) s partou mladých tuaregských bluesmanů Tamikrest. Padli si do oka i noty a pár měsíců nato Eckman produkoval jejich album Adagh. Pak už byl jen krůček k albu BKO.

Jen pro úplnost - Dirtmusic je projekt tří písničkářů (nebo chcete-li singer songwiterů, když už máme pod tím českým označením zafixovaný Na kameni kámen) s citem pro temný folk-rock, Chrise Eckmana, Huga Race a Chrise Brokawa. První album jim vyšlo v roce 2007 a nebylo vůbec špatné. Dokonce možná o nějaký ten krůček vypiplanější a s nosnějším materiálem, než následujcí BKO vzniklé na základě atmosféry pouštního prostředí a setkání s Tamikrest. Rozdíl je i tak jen drobný. Takřka nepatrný. Všechny důležité znaky zůstávají.

Už od prvních tónů je jasné, že pokud jste se někdy čelně střetli s The Walkabouts, nic moc vás na téhle desce nepřekvapí. Eckman je prosáklý do každé vteřiny, noty, do produkce. Hugo Race zde funguje především jako nosný pilíř a zvukomalířský mistr, stejně jako kdysi v Caveových Bad Seeds. Na druhou stranu, společně s Brokawem se postarali o dvě nejmelodičtější (to tak, že tam nejsou jen tři akordy a zpěv nesedí na jednom tónu) písně alba - Ready for the Sign (Race) a Collisions (Brokaw). Eckman má na albu taky jeden „majstrštyk“ - závěrečnou Bring It Home. Akustická kytara je doplněna harmoniem a sborovým, v pozadí se do prostoru rozlévajícím Bring It Home...

Říkám závěrečná skladba, ale ve speciální edici je ještě čtyřka dalších skladeb. Přičemž hned první If We Run by mohla být na kterémkoli albu „Promenádníků“. Noir atmosféra a dostaveníčko na oblíbeném místě. Ain’t No Grave je pak nejdravější věc celé kolekce ve středním tempu (takže v případě alba BKO až sebevražedně zběsilém) s naprosto zkreslenými kytarami. Následuje dvojice instrumentálek, přičemž ta první, Bogolon Blue, je hodně povedené elektrické pouštní blues, a to druhé, The Angel’s Message to Me, živě natočené (s patřičným hlukovým kolorizujícm backgroundem) akusticky, s velkou živelností překrývající i veškeré hráčské nepřesnosti.

Chcete-li konkrétní poznávací znamení alba, pak to jsou klidný, naprosto vypravěčský styl zpěvu všech tří songwriterů (co tě Cohen naučí, v poušti jako když najdeš), volně plynoucí nekomplikované melodie (vždycky jsem si o Walkabouts říkal, že tohle je v tom jejich Seattlu asi nejpomalejší grunge - konkrétně asi tak 10x pomalejší, než je v kraji dobrým zvykem), otevřenost textů a jednotná atmosféra.

Album otvírá zhuštěná rytmika dvojice perkusistů s Raceovou, zvukem distorsionu oplodněnou kytarou v Eckmanově Black Gravity. Následuje vydařená předělávka jednoho ze zásadních songů na matičce Zemi - All Tomorrow’s Parties. Ta na podobné jam session párty nemohla chybět. Nástroje se proplétají hodně svobodně, podle citu. Ponecháno náhodě, nahráváno a následně vybíráno to nejpovedenější. Uvolněnost je cítit ze všech tracků a je nakažlivá. Nejvíc pak čiší z instrumentální Niger Sundown, v níž Brokaw opravdu nadšenecky (rozuměj, žádná technická dokonalost, fešná sóla a exhibicionistické běhy) hraje na banjo, které udává charakteristický nádech zlověstného stínu u vašeho spícího těla i jinak už velmi temnému blues Smokin Bowl. Kromě banja se tam proplétají v neproniknutelné síti ještě tři kytary - Raceovo tremolo, Eckmanův fuzz a Ousmane Ag Mossa s čistým zvukem (právě si uvědomuju, proč se říká, že psát o hudbě je jako tančit o architektuře). Takže, popsat se to sice moc nedá, ale označení Sister Morphine Sound nebude tuším až tak od věci. Na klusajícím banju je postavená i Brokawova Unknowable s prostor vyvolávající tremolo kytarou Huga Race. Ten pak odsekávanou akustickou kytarou žene kupředu ducha Bad Seeds vyvolávající neveselou Desert Wind. Hodně povedené. A Brokaw do toho hraje na banjo slidem. Chuťovka.

Jestli máte rádi Walkabouts, respektive Huga Race, klidně vyzkoušejte - bude to pro vás zřejmě příjemný pohled z jiného úhlu a zamilujete si obanjovatělého Chrise Brokawa. Jestli máte rádi Tamikrest, asi nepřekousnete nepouštně chladný zpěv. Jestli máte rádi písek, jste doma.