Když jsem v recenzi nové desky Saltillo zmiňoval australského vládce mnoha instrumentů – houslí především – a majitele výstavního plnovousu Warrena Ellise, netušil jsem, že se na stránky Aardvarku vrátí tak brzy. Melbournské trio Dirty Three, završující v letošním roce druhou dekádu existence, vydává svou aktuální desku „Toward the Low Sun“ po dlouhých sedmi letech takřka v absolutní tichosti.
Nový přírůstek do diskografie kupříkladu není zmiňován ani na oficiálním webu, ani na MySpace profilu kapely. I bez halasné promokampaně a mediálního šumu se však jedná o album, které rozhodně nezapadne.
Vzhledem k vytíženosti Ellise, který se přes nezpochybnitelný vklad ostatních členů kapely dá považovat za ústřední postavu souboru, byly obavy z délky čekání na další studiový výtvor Dirty Three zcela na místě. Jakožto pravá ruka Nicka Cavea natočil v období od vydání poslední desky „Cinder“ jednu desku s Bad Seeds, dvě s Grinderman, tři soundtracky k filmům Johna Hillcoata (zdali se aktuálně podílí i na hudbě ke snímku „The Wettest County“ dle Cavova scénáře, se mi nepodařilo ověřit) a odjel několik úspěšných turné.
Ani ostatní členové tria se však v mezičase nehonili zbůhdarma za klokany – kytarista Mick Turner se primárně soustředil na dráhu vizuálního umělce, bubeník Jim White si zahrál kupříkladu s PJ Harvey či Bonnie „Prince“ Billym. Nahrávací seance s Dirty Three tedy byly sporadické a přerušované, ovšem nakonec i osmý... číst dále
Když jsem v recenzi nové desky Saltillo zmiňoval australského vládce mnoha instrumentů – houslí především – a majitele výstavního plnovousu Warrena Ellise, netušil jsem, že se na stránky Aardvarku vrátí tak brzy. Melbournské trio Dirty Three, završující v letošním roce druhou dekádu existence, vydává svou aktuální desku „Toward the Low Sun“ po dlouhých sedmi letech takřka v absolutní tichosti.
Nový přírůstek do diskografie kupříkladu není zmiňován ani na oficiálním webu, ani na MySpace profilu kapely. I bez halasné promokampaně a mediálního šumu se však jedná o album, které rozhodně nezapadne.
Vzhledem k vytíženosti Ellise, který se přes nezpochybnitelný vklad ostatních členů kapely dá považovat za ústřední postavu souboru, byly obavy z délky čekání na další studiový výtvor Dirty Three zcela na místě. Jakožto pravá ruka Nicka Cavea natočil v období od vydání poslední desky „Cinder“ jednu desku s Bad Seeds, dvě s Grinderman, tři soundtracky k filmům Johna Hillcoata (zdali se aktuálně podílí i na hudbě ke snímku „The Wettest County“ dle Cavova scénáře, se mi nepodařilo ověřit) a odjel několik úspěšných turné.
Ani ostatní členové tria se však v mezičase nehonili zbůhdarma za klokany – kytarista Mick Turner se primárně soustředil na dráhu vizuálního umělce, bubeník Jim White si zahrál kupříkladu s PJ Harvey či Bonnie „Prince“ Billym. Nahrávací seance s Dirty Three tedy byly sporadické a přerušované, ovšem nakonec i osmý plod na stromě zdárně dozrál.
Hudba Dirty Three mě vždy fascinovala tím, jak efektivně a přitom nenápadně si dokáže vybudovat intimní vztah s posluchačem – a nové album v této tradici úspěšně pokračuje. Jako by v momentě, kdy Dirty Three hrají, neexistovali na světě jiní lidé, než vy a oni. Nedá se však mluvit o tom, že by hráli speciálně pro vás – stojí opodál, za nejbližším stromem či písečnou dunou, a vy byste je mohli klidně spatřit, kdybyste pootočili hlavou. Nemáte ovšem důvod, protože zrovna počítáte hvězdy v souhvězdí Andromedy nebo tak něco – zkrátka si vychutnáváte příjemného bezčasí.
Tomuto dojmu nahrává i typická lo-fi produkce, která nepřipraveného posluchače může zprvu zaskočit, ale nakonec ji spíše ocení. I díky ní totiž deska nesípá vyčerpáním po lopotné dřině ve studiu, ani neventiluje v perfektně pravidelném rytmu železné plíce, na kterou ji připojil producent, ale dýchá kouzlem okamžiku. Klidně a zhluboka.
„Toward the Low Sun“ však s posluchačem v síti nejprve pořádně zatřese, aby s ním následně mohla houpat. Hned první skladba „Furnace Skies“ je totiž kombinací hypnotické krautrockové kytarové smyčky a divokých freejazzových bicích, do níž Ellis vnořuje svůj smyčec jen pomalu a opatrně. Pocit, že plujete ve známých vodách, se však dostaví velice brzy. Jednotlivé skladby balancují na hraně improvizace, kdy každý ze zkušených instrumentalistů oplétá základní melodické konstrukce a (spíše tušené a cítěné, než přesně nalinkované) dynamické změny popínavými linkami svého nástroje.
Vlastně to je jako v onom pokusu, který každý zná už z mateřské školy – nitku ponoříte do solného roztoku a přes noc se vlivem odpařování obalí krystaly. Koho by zajímalo studovat pravidelnost krystalů a zaobírat se detaily procesu, když si může užívat pocitu, že kouká na zázrak?
Nová deska Dirty Three rozhodně není nejsilnějším materiálem, jaký kdy natočili. Nevyrovná se ani živelnosti raných alb, ani neobsahuje skladby, které by vás vykoupaly v jezeře průzračné melancholie, jako ty na „Ocean Songs". Obsahuje ovšem velmi zdařilé reminescence obojího. V „That Was Was“ trochu popustili uzdu jinak klidnému tempu alba a jali se houslemi kypřit pole psychedelického rocku, výrazně melodické písně jako „Moon on the Land“ či klavírem podbarvená „Ashen Snow“ se zase posluchače dotýkají svým opravdovým a nepřibarvovaným sentimentem.
Jednoduše řečeno – nepředpokládám, že se „zklamání“ objeví mezi pocity, které ve vás deska vyvolá, ale škála těch ostatních je pestrá. A Dirty Three potvrdili, že jsou stále kapelou, která je posluchači dokáže zprostředkovat jako málokterá jiná.
recenzi poskytnul hudební server Aardvark
Komentáře