The Divine Comedy - Bang Goes The Knighthood

Skutečnost, že Neil Hannon je vlastně absolutním zosobněním značky The Divine Comedy, je všeobecně známá a v posledních letech nepřehlédnutelná. Podle toho, jak se Neilova momentální hudební i životní nálada mění, vznikají i značně různorodá alba - nejen tématicky, ale i soundem a celkovým vyzněním. Nebýt toho charakteristického rukopisu a hlasu, přísahalo by se na mávnutí kouzelným proutkem. V Hannonově případě na čarovnou buřinku. A Bang Goes the Knighthood je více než jen zdárným příkladem těchto neustálých proměn. Ono je to vlastně dobře. Ten pohublý usměvavý elegán dokáže využít zvoleného způsobu projevu vždy velmi efektivně. A vytěžit z něj maximum. Když začínali TDC jako kytarovka, znevšednil je oproti ostatním žánrovým souputníkům složitými melodiemi, častými zvraty a teatrálností. Flanelku nahradil sakem, klipy zahltil nádhernými ženami. Nebylo to hned. Postupně. Pod dohledem Noela Godriche Božskou komedii vystřelilk vesmírným orchestracím, zavedl na divadelní prkna a následně do ulic a malých klubů. To vše je pro tuto chvíli pryč. Poklepejme na buřinku...

Neil natočil album plné zdánlivě jednoduchých písní. Takových, které může kdykoli kdekoli zahrát sám, aniž by ztratily byť špetku síly albových verzí. Základem je piáno, akustická kytara a něco, čemu by se dalo říkat perkusivní hra. Dobarvuje se jen mírně. Občas vokály, jednoduchá a účelná rytmika, různá cinkátka, chřastítka a třeba i banjo.

Pro tentokrát je tu více durových akordů a melodií tvářících se tak nějak vesele. Ano, i humor. Ovšem sebeironický a drtivě přicházející v nečekaně klenutých melodiích; v okamžicích a pasážích, které mainstreamová produkce vyhledává pro srdceryvná sdělení tv-davům.

Věčný dandy se usmívá a odkazuje na svoji lásku ke kabaretním popěvkům, lesknoucímu se rock&rollu milovaných ELO, atmosférickou genialitu Johna Barryho a služebně starším solitérům Brelovi, Gainsbourgovi, Brassensovi. O tom se ostatně přesvědčí ti, kdo narazí na album v podobě 2cd rozšířené o koncertní záznam. Žádný dechberoucí koncert, ale velmi dobrý bonus pro dokreslení situace. Brelův Amsterdam, skvostný hit zpěvačky Vicky L’Amour est Bleu, Gainsbourgova Poupée de cire, poupée de son... Prostě cítíte, že sem Hannon patří. Tady se pohybuje bezpečně a šťastně.

Ale zpátky k CD č.1; kolekce relativně krátkých písní (v průměru cca tři a půl minuty) začíná opravdu vydařeně: Zazvoňte a zatlačte do dveří, pak vystoupejte tmavým schodištěm do druhého patra - bude na vás čekat v županu... Klidné tempo se zvrátí v klus dle nejlepších tradic TDC. Slyšíte o tom, jak je krásná a spálená životem, bytem ve věži falického tvaru. Pár minut a písní dál za tepotu klavíru a táhlých ploch harmoniky se Neil svěřuje: „Disciplíně mne naučili v internátní škole, a výsledkem je, že vím jak porušovat pravidla...“ Následný refrén je vzletný a plošný - dříve by to Neil použil do celé písně, teď stačí zlomek. Zdánlivě bezproblémově a vstřícně, to díky klasické rytmice a popové lehkosti, působí dvojice Neapolitan Girl a Indie Disco (decentní smyčce). Tady byl vždycky první třída. Pokračuje křehkou Have You Ever Been in Love pro snivější část posluchačů. Už jste někdy začali tančit uprostřed nákupního centra..? Jedna z nejlepších skladeb na desce - Assume the Perpendicular. Trubky a banjo. Text o všeobecně přijatém cíli našich životů. Následuje nakažlivě optimistická melodie The Lost Art of Conversation, naštěstí opět doplněná sarkastickým britským humorem. Kdopak si dokáže líp popovídat, kmen kdesi v Pacifiku, bez aut a peněz, s pár kuřaty a prasaty, nebo společenství vzývající Anglického pacienta a Johanku z Arku. Vesele a svižně. Stále velké a skvěle napsané melodie. Něco, co se už moc nenosí - uměly to songwriterské týmy konce padesátek a v první půlce šedesátek. Je tu ženským zpěvem opentlená a rytmem tikajících hodin hnaná Island Life. When a Man Cries. Další vrchol. Když pláče muž, dusí to v sobě a škrtí, žádné zvuky, nechce vzbudit dům. Neil využívá svůj hlas v plné míře, piáno decentní, smyčce gradující... Následuje tak trochu přechodová, konec předznamenávající kabaretně vtipná Can You Stand Upon One Leg. Dokážete to? Není to nejjednodušší. A závěr jak hrom. I Like. Neil s ní končívá své současné koncerty. Není se co divit, je svižná. V klusajícím tempu. Doprovázená klipem s obrýleným, dýmku kouřícím mužem s buřinkou a jeho nafukovací panou. Mám tě rád oblečenou, mám tě rád nahou, mám tě rád pro tvé politické názory...

Bang Goes the Knighthood je hodně osobní album. Bez sól (nepočítám-li jeden vážně dlouze protažený zpívaný tón, z něhož se přejde ve finálovou píseň), rozsáhlých ploch a masových hitů. Neil je tvrdohlavec, který si jde za svým bez ohledu na požadavky okolí a fanoušků. Pustil jsem si to album a řekl si, tak tohle je moc veselých popěvků naráz. Tohle ne. Mr. Hannon se nám zřejmě trochu zbláznil. Po dvou hodinách jsem si ho ale šel pustit znovu. Něco tam bylo, jenže co? Druhý den zase. Objevoval jsem ty drobné nuance, vtípky a šperky, až jsem si ho zamiloval. The Divine Comedy v podobě Neila Hannona je stoprocentně ostrovní kulturní artikl - stejně jako Sherlock Holmes, Hale & Pace, Danny Boyle či Midsomer Murders. Ve svém hudebním ranku je teatrální, vtipný, vždycky trochu nad propastí kýče, s velkou koncentrací osudových žen po boku, ale vždy píšící zatraceně elegantní písně... O těch je i tohle album muže s buřinkou.