The Doors - The Soft Parade

Námluvy The Doors se symfonickým rockem byl nepochybně málo šťastný krok a The Soft Parade je díky němu zaslouženě nejpřehlíženějším albem skupiny. Nicméně kategorické opovržení si nezaslouží, ne všechno je tu špatně. Písně, které nehyzdí dechová a smyčcová aranžmá, zejména pak Morrisonovy Shaman's Blues a Wild Child, mají pořád jiskru a rozeznívají ty správné temné struny. A ani ty symfonizované nejsou všechny na odpis, viz skladba Runnin' Blue, v níž dechy hrají taky něco zajímavějšího, než plytké fanfáry, a další zpestření přináší countryové vsuvky zpívané Robbym Kriegerem. Jinak se ale okázalá instrumentace míjí účinkem a třeba úvodní dvě písně Tell All the People a Touch Me, ze kterých mohly být jasné hity, tím krutě trpí.

The Soft Parade je jediné album v diskografii původní sestavy, kde se k autorství skladeb nehlásí kapela jako celek, ale dělí se o něj rovným dílem Morrison s Kriegerem. Napovídá to leccos o nepříliš ideální situaci ve skupině. Čerstvě vousatému Morrisonovi už začal chlast blokovat tvůrčí energii, takže se otevřel prostor pro kytaristovy skladatelské ambice, naopak Jim měl problém s některými Kriegerovými texty, které sice nazpíval, ale nechtěl pod nimi být podepsaný. To ale nic nemění na faktu, že hlavním kamenem úrazu je ta nadbytečná dechově-smyčcová omáčka, která hudbu The Doors nepatřičně zjemňuje a Morrisonův zpěv tlačí příliš často do uhlazené croonerské polohy.

Ani návrat k rozsáhlému dramatickému finále, které chybělo na předchozí desce, nedopadlo oslnivě a The End ani When the Music's Over nezískaly v titulní The Soft Parade důstojné pokračování. Divadelně pojatý mystický trip do hlubin podvědomní tu nahradila racionální členitost nezanechávající výraznější emocionální stopu. Album je tedy jednoznačně uměleckým klopýtnutím, nikoli ale pádem. Má i své světlé stránky a na dalších dvou deskách kapela naštěstí navázala právě na ně.