Locked Down

Jednasedmdesátiletému pianistovi a skladateli Dr. Johnovi to pořád skvěle hraje a zpívá. Na své nové desce "Locked Down" se obklopil mladými hudebníky, s nimiž se chtěl přiblížit zvuku a kvalitě svých nejlepších nahrávek ze sedmdesátých let. Zvuk je poměrně syrový a skutečně odkazuje do doby jeho největší slávy. Deska je tak velmi ambiciózní, napomohla tomu právě i spolupráce a produkce Dana Auerbacha z dnes velmi oblíbeného blues-rockového dua The Black Keys. Třiatřicetiletý muzikant má pro jeho hudbu cit.

Album Dr. Johna se nerovná jeho nejlepším písním. Je mírně nadprůměrné, barově ukolébané. Slyšíme tu vlivy africké hudby i amerického Rythm And Blues. Celý nosič je prodchnutý duchem New Orleans. Všemu vévodí Johnův neodmyslitelný klavír a hlavně chraplavé vrčení hlasivek, na které má už od konce šedesátých let ochrannou známku.

Velký vliv měl na autora při tvorbě desky i poslech afrického jazzu. Nahrávka je Johnovou devětadvacátou deskou a posluchače atmosférou zavede až někam k průlomové desce "Girls Girls" z roku 1968. V náznacích zde slyšíme vše, čím si hudebník ve své kariéře prošel, přes psychedelický rock až po funk a jazz.

V textech najdeme i autobiografické prvky. Ve skladbě "My Children, My Angels" zpívá o otcovské vině a ujišťuje své děti, že je miluje. V songu "Big Shot" pak shrnuje svou bouřlivou kariéru.

Je to jedna z těch lepších desek letošního roku. Je jako stvořená pro poslech v zakouřeném baru a jen... číst dále

Je to jedna z těch lepších desek letošního roku. Je jako stvořená pro poslech v zakouřeném baru a jen takové klábosení u písně "Revolution". Ano, žádná hudební revoluce, jen připomínka té čtyřicet let staré.

Komentáře

01.06.2012 - 12:28 | Rey

Tohle je prostě vynikající. Tak to má vypadat, když se potká stará puška s mladou puškou, navzájem si vymění bouchačky i se zářezama do votřískanejch pažeb, chvilku poseděj v baru, poklábosej vo tom co cestou zažili, koho sejmuli, a když to posezení přežijou (vzhledem ke zbývajícímu osazenstvu toho baru), sednou zase na svý ztrhaný herky a na horizontu stvrděj svý přátelství krví z naříznutejch zápěstí, kde už sice nějaký jizvy maj z nesčetnejch sebevražednejch pokusů, ale místo pro další radikální řez ještě najdou(tyhle nový superdlouhý a superrovný jizvy v zápěstí jim do smrti budou připomínat tohle zvláštní setkání na samý hraně placky starýho světa - stará puška se pak jizvou prokáže po zaklepání na nebeskou bránu že svuj mizernej život nepromarnila jen čepířením peříček svýho vypelichanýho skalpu a mladá puška tu jizvu bude ještě dlouho ukazovat po všech dalších zaprášenejch barech cestou na severozápad, čímž bude završena reinkarnace na puškou starou a všechny mladý pušky mu pak budou závidět a šeptat si - bacha gringo, to je ten, co se stal z vlastní vůle pokrevním bratrem legendy s velkým L!!!). Co říct víc - je a není to deska starýho medicinmana, ale určitě to je nejlepší věc na který kdy dělal. Je a neni to deska půlky Bratrstva Černejch kláves, ale určitě to je nejpestřejší deska na který kdy dělal (a stejně jsou z ní základní axiomy Bratrstva Černejch kláves slyšet).

PS: Jo, už se těším na 4. prosinec - huráááááá mám lupeny na koncert Black Keys do Mnichovský olympijský haly!!! To bude jízda, že všem čertům ještě další den - tedy 5. prosince - slezou jejich plesnivý nehty, rozemelou si je a s Mikulášem je někde za rohem tajně vyhulej. A já se v Mnichově budu sakrametnsky dobře dívat na zápěstí Dana Auerbacha, jestli tam tu jizvu pořád ještě má, abych moh´ při jeho zabijáckejch blackkeysriffech všem bavorskejm grigům říct - achtung gringo na tohohle střelce - to je pokrevní brácha legendy s velkým L...