Motorizovaní zběsilí speedmetaloví králíci se vracejí zpět. Baterky nabité až po okraj, v rukou kytary, ze kterých po pár taktech šlehají jiskry. Zdá se vám tento úvod příliš přehnaný? Jste omluveni, pouze pokud jste nikdy nepřišli do kontaktu s touhle multikulturní cháskou, která rozbila svůj základní tábor v Anglii. Už od debutového alba předchází DragonForce pověst naprostých zběsilců, kteří po dlouhé době všem nevěřícím předvedli, co to je speed metal. Ale pozor, prosím, ještě jednou – SPEED METAL! Žádné šolichání s těžkou prdelí, žádné progy, powery a podobná cingrlátka. I třetí album této pětice (basák Adrian Lambert sice na albu hraje, ale na fotkách není) přetéká naprosto maniakální touhou zahrát všechno rychle, bleskově a pokud možno ještě ultramelodicky.
Už úvodní kus Through The Fire and Flames naznačuje, že v táboře DragonForce není po instrumentální stránce nic nového (naprosto bláznivé asi tříminutové sólo dvojice Herman Li – Sam Totman s prvky tancující vrtačky). Kytary jsou vlastně všude, nahoře, dole, v podkladu, ve sloce, v refrénu, v kuchyni, v autě, v kleci s papouškem i ve skříni (i když podle Dr. Burkeho „ve skříni nic není“). Začínám pozorovat, že při poslechu DragonForce se člověk dostává do jiné dimenze. Ale nutno vypíchnout, že kvintet se na nové desce výtečně popasoval se zvukem, album zní velice plně a i přes kytarové vodopády přehledně (tedy hlavně ty kytarové vodopády znějí... číst dále
Motorizovaní zběsilí speedmetaloví králíci se vracejí zpět. Baterky nabité až po okraj, v rukou kytary, ze kterých po pár taktech šlehají jiskry. Zdá se vám tento úvod příliš přehnaný? Jste omluveni, pouze pokud jste nikdy nepřišli do kontaktu s touhle multikulturní cháskou, která rozbila svůj základní tábor v Anglii. Už od debutového alba předchází DragonForce pověst naprostých zběsilců, kteří po dlouhé době všem nevěřícím předvedli, co to je speed metal. Ale pozor, prosím, ještě jednou – SPEED METAL! Žádné šolichání s těžkou prdelí, žádné progy, powery a podobná cingrlátka. I třetí album této pětice (basák Adrian Lambert sice na albu hraje, ale na fotkách není) přetéká naprosto maniakální touhou zahrát všechno rychle, bleskově a pokud možno ještě ultramelodicky.
Už úvodní kus Through The Fire and Flames naznačuje, že v táboře DragonForce není po instrumentální stránce nic nového (naprosto bláznivé asi tříminutové sólo dvojice Herman Li – Sam Totman s prvky tancující vrtačky). Kytary jsou vlastně všude, nahoře, dole, v podkladu, ve sloce, v refrénu, v kuchyni, v autě, v kleci s papouškem i ve skříni (i když podle Dr. Burkeho „ve skříni nic není“). Začínám pozorovat, že při poslechu DragonForce se člověk dostává do jiné dimenze. Ale nutno vypíchnout, že kvintet se na nové desce výtečně popasoval se zvukem, album zní velice plně a i přes kytarové vodopády přehledně (tedy hlavně ty kytarové vodopády znějí přehledně). Ke všemu se mi velice zamlouvají pasáže, které odlehčují speedmetalové inferno, to znamená všechny zpomalovačky, kde DragonForce znějí hutně a evidentně jim není cizí práce s klávesovými zvuky, a taky je slyšet, že by klidně zvládli plynule přeskočit i do jiné škatulky, kdyby se jim chtělo. A nesmírně musím kvitovat ten fakt, že ZP Theart by byl velice obstojně schopen nazpívat i menší sekec mazec, kde by bylo třeba procítěnějšího a tvárnějšího vokálu, protože jeho hlas je oproti předchozím dvěma deskám barevnější a vytvořil si charakteristický rejstřík; živá vystoupení se holt zúročila. Přesto však Inhuman Rampage nese jasnou pečeť DragonForce.
Pokud vám speed metal v nejryzejší podobě nevyhovuje, pak vás album svou rychlostí ubije jako parní kladivo. Jestli však milujete všechno v otáčkách mixéru, počítejte s tím, že třetí deska těchto Angličanů s vámi vymete všechny rohy, kouty a škvírky. Hodnocení je z toho důvodu naprosto prekérní záležitost. Ale asi už tušíte, kam se přikloním.
(Vyšlo ve Sparku #1/2006.)
Komentáře