Drom - Pustina

Nedá se říct, že by u Drom šest let panovalo úplné ticho. Na uznávanou nahrávku "Tady Bůh není", která sugestivně dokázala zpracovat tematiku romského holocaustu, navázaly dva splity: ten s Blues For The Redsun nazvaný "Fullmoon Alchemy Narcotic Session" přesvědčivě vtáhl do světa drogové závislosti, ne tolik koncepční "Ur", jehož druhou stranu obsadili postrockoví Tengri, zase v ledasčem dokázal aktuální album předznamenat.

Minimálně totiž naznačil směr, kterým chtějí Drom pokračovat, co se týče formálního uchopení skladeb. Posthardcoreová parta totiž začala se svou hudbou pracovat na delších plochách s pomalejším vývojem, důsledněji si pohrávat s atmosférou a textové sdělení ohlodávat na možné minimum. Přitom bez ztráty sdělnosti a působivosti.

Jednoslovné názvy skladeb seřazené v tracklistu desky "Pustina" působí jako stručná moderní poezie. Však se taky ta jednoslovná substantiva otiskla do textu úvodní titulní písně. Drom začínají na vrcholu intenzity. Mocná hradba kytar, bolestný řev, vlny hluku, které posluchače přibíjí do sedačky - letmé zklidnění znamená jen nádech k další vlně. Liberečtí tu tvoří most k předchozí dlouhohrající řadovce, jež byla těmito emocemi, hrůzou, hněvem, bolestí, cíleně nasycená.

Aktuální album přináší větší škálu nálad - už proto, že se kapela mnohem více noří do postrockově vyklidněného výrazu. V tomto ohledu nabízí "Pustina" asi nejpřístupnější materiál formace. Muzikanti budují svoji novinku na kontrastním sváru pomyslného ohně a vody, mocných živlů, které ve vlnách porážejí jeden druhého.

Hned druhá položka "Zahrada" se nese na vlnách proplétajících se kytar a pozvolného stupňování napětí, které vyvrcholí s příchodem bolestného vokálu. Nejpůsobivější propojení obou tváří Drom, té hněvem kypící i meditativně klidné, zachycuje centrální kus díla - "Stoly".

Plocha téměř desíti minut dává dost prostoru na hru s intenzitou a změny nálad - kytarový bzukot na přelomu první a druhé třetiny má v sobě až postblackové barvy, vystřídají ho bahnité táhlé riffy, jež se zase překlenou do postrockového kytarového mlžení - a tak dále Výsledný tvar odráží mnoho tváří, jedno z druhého ale vyplývá přirozeně, logicky a slouží celku. Do tohoto opusu vložili Drom nejvíce své energie, dokázali v něm koncentrovaně představit svou hudební vizi.

Škoda jen, že se ji podobně přesvědčivě nepodařilo otisknout i do zbývajících minut nahrávky. Silné momenty najdeme i v následné trojici skladeb - "Ticho" například výborně pracuje s až depresivní tíží a omotává se kolem mantrického verše "Provází mě tichem", závěrečné "Zlomit" zase velmi sluší úvodní zasněnost. Celkově trpí závěr alba na přílišnou rozkecanost. Na kost ohlodaná úspornost první části funguje mnohem lépe než čistý vokál v songu "Domovy", jenž sice albu přidává jiný aspekt, textově ale neoslní.

Přes drobné výhrady je "Pustina" album, na něž se vyplatilo počkat. Z výsledku lze jasně vycítit, že skupina nechce zastydnout a i na čtvrté dlouhohrající položce své diskografie dovede nacházet způsoby, jak svou hudbu obohacovat a posouvat. Novinka oproti předchozímu počinu ubírá na dravosti, ničivou sílu vyvažují jemnější prvky, nijak ale nepřišla o emocionální intenzitu. Ostatně, stojí-li emoce v protikladu, násobí se. A to Drom moc dobře vědí.