DVA - Hu

Prý, že se už nic nového vymyslet nedá, a pokud ano, je to poslouchatelné jen pro pár členů exkluzivního klubu příznivců „jiné hudby“. ON a ONA alias Jan a Bára Kratochvílovi neboli skupina DVA tenhle předsudek s lehkostí vyvrací na poli popovém, jen lehce alternativním (i když jak pro koho) a navíc našem, českokotlinovém. A ani s druhým albem neztrácejí svěžest a schopnost okouzlit svým podivným a přece tak přítulným světem zvuků, melodií a slov, která stále loví z tajuplných prostorů mezi jazyky.

Písničky kapely jakoby v posluchači restartovaly polozapomenutou dětskou představivost. Ale ne v tom dospěláckém, idealizujícím pohledu, který z dětského světa dělá neškodnou, nevinnou selanku. DVA vyvolávají všechny ty bizarní fantazie, nápady, asociace i znepokojivé „spodní výry“, kterých míváme plnou hlavu v době, kdy rozum ještě s instinkty prohrává na body. Texty v imaginárním jazyce nejsou v tomto případě jen zajímavým naschválem, slouží jako prostředek k poznávání skrytých vrstev, věcí zapomenutých, nevědomých, svobodných. A tahle duševní archeologie je navíc nesmírně zábavná.

HU není převratně jiné, než debutový Fonók. Kde všude se otiskly zážitky z turné na ostrově Réunion, to ví asi jen dvojice sama, protože rozdíl v náladách obou nahrávek je pro ucho řadového posluchače jen těžko postižitelný. Artwork (aspoň ten vnější) je na rozdíl od Fonóku vyvedený do černa, ale poměr skotačivých popěvků (Tatanc, Tropikal animal, Uhuh a další) a snivějších skladeb (za všechny třeba přístavní mlhou zahalený valčíček Baltik) zůstává podobný. Bezprostřední hravost se opět potkává se sofistikovanou zvukomalbou bez třecích ploch a melodickými nápady album hýří snad ještě víc. Nic nenasvědčuje tvůrčímu vyčerpání, DVA mají evidentně stále co objevovat, čím překvapovat a s čím si hrát.