Eagles - Hotel California

Pro skalní fanoušky Eagles to tak možná není, ale většina nás ostatních bude asi jejich pátou studiovou nahrávku vnímat jako album jednoho hitu. Samozřejmě to není spravedlivé, sedm zbývajících písní určitě nepředstavuje zbytečnou vatu, ale titulní song nad nimi ční do takové výše, že se takovému dojmu neubráním. Píseň jakou je Hotel California napíšete jednou za život, taková se stává klasikou už při svém zrození a nejvyšší rotace v rádiích jí nemohou ublížit. Melodie, frázování Dona Henleyho, dokonalé souznění akustických i elektrických kytar, všechno je na svém místě, nic nejde přidat ani ubrat.

Otázkou je, jestli by mě toto album vůbec zajímalo, kdyby na něm tento skvost chyběl. Soft rock Eagles je řemeslně bezchybný, příjemný, nepostrádá prožitek. Je ale také velmi konzervativní a uhlazený (ne, že by usiloval o něco jiného). Je prostý původního rockového rebelantství a sexuální vyzývavosti, nekonfliktní, usedlý. Jednoznačně navazuje na bílou větev amerických hudebních tradic. Pokud někde vykoukne bluesový výhonek, je bezpečně zpacifikován a zušlechtěn na míru mainstreamového vkusu. Pro určitou (v Americe nemalou) část publika nemůže být lepší volby. Ale i od těch ostatních si album Hotel California zaslouží minimálně uznání a respekt.

Na desce jsou kousky, které v té úhlednosti jdou už trochu přes čáru mého vkusu. Zpěv kytaristy a klávesisty Glenna Freye v písni New Kid in Town zní v porovnání s Henleyho průrazným, tvárným vokálem trochu bezkrevně. Balada Wasted Time má jistě své kompoziční kvality, ale až příliš mi evokuje kostýmní přehlídky americké smetánky na akcích typu Grammy Awards – takové to oficiálně přijatelné dojímání lepší společnosti. Většina písní si ale zachovává svěžest a v mezích možností i drive. Ostřejší skladby jako Life in the Fast Lane nebo Victim of Love opravňují přítomnost slůvka rock v žánrovém zařazení skupiny, Try and Love Again se lehounce folkrockově nadnáší a přitom není unylá, The Last Resort se za pomoci kláves a smyčců snaží být stejně hymnickým protipólem titulního otvíráku a i když na něj nedosáhne, působivost jí nechybí.

Členové Eagles jsou bez debaty skvělí instrumentalisté i skladatelé. Písně mají lahodně akustická aranžmá a v tomto „slušňáckém“ žánru tak nějak patří k věci i hutné smyčcové příčesky. Jen mě napadá, co by s jejich průzračným soundem udělala osmdesátá léta, pro tento typ kapel zvukově naprosto devastující. Těch se Eagles naštěstí nedožili a tak se při comebacku v následující dekádě nemuseli před fanoušky nijak rehabilitovat. Sedmdesátá léta ale zůstala jejich nejplodnější érou a Hotel California zdaleka nejslavnějším albem. Právem, ale jak jsem řekl hned zkraje, z mého pohledu především díky úvodní písni.