Einstürzende Neubauten - Kollaps

Radikální, extrémní, brutální. Takový je albový debut berlínského (tehdy ještě) tria Einstürzende Neubauten, vedle něhož krotne většina soudobých post-punkových nebo industriálních experimentátorů. Spíš manipulace s rytmem, zvukem a hlukem, než hudba, rozhodně nic, co byste si pustili pro zvednutí nálady. Trojice Blixa Bargeld, N.U. Unruh a F.M. Einheit zachází v demontáži konvenčních hudebních struktur ještě dál, než na předchozí, pouze na kazetě vydané nahrávce Stahlmusik. Bicí souprava je pryč, scénu ovládají plechy, tyče, pružiny, vrtačky, elektronické procesory. Dokonce i elektrická kytara, poslední nástroj, s nímž by se mohl běžný rockový posluchač identifikovat, hraje v rukou Blixy Bargelda podle úplně jiných pravidel a svým zvukem se spíš pokouší přiblížit rozbrušovačce.

Kollaps připomíná nemilosrdné střetnutí řádu a chaosu. To první reprezentují surová rytmická ostináta, která jediná dávají skladbám konkrétnější tvar, to druhé pak všechno ostatní: ruchy, samply, skřípot, výbuchy hluku i Bargeldova deklamace a řev. Dokonce i ojedinělý melodický element v podobě motivu z Gainsbourgovy písně Je t'aime... moi non plus (v podání EN jako Jet'm) je bolestivě znetvořený a žádnou úlevu nepřináší.

Skupina surově vleče posluchače válečnou zónou, odvrácenou stranou civilizace, jejíž nejpatologičtější projevy úspěšně evokuje. Při poslechu alba například není nijak těžké představit si atmosféru, jaká mohla panovat ve zdecimovaném Německu na jaře 1945. Triumf barbarské (sebe)destrukce nad křehkou slupkou humanismu. Je asi jen otázkou nátury, jestli oběť (tedy posluchač) vyhodnotí tuto zkušenost jako deprimující nebo očistnou. Intenzivní a vzrušující je ale v každém případě.