Elton John se za posledních několik let dostal mimo hlavní popový proud, což vyvrcholilo spoluprací s Leonem Russellem na desce "The Union", která se stala kritiky velmi ceněnou nahrávkou. Zde se poprvé potkal s producentem T-Bone Burnettem, který má na svědomí například řadu nahrávek Elvise Costella nebo mnoha Grammy oceněný soundtrack "O Brother, Where Art Thou?" a stejně úspěšnou "Rasing Sands" Roberta Planta a Alison Krauss. Eltonovi se společná práce zalíbila natolik, že ho pozval i na další desku, a musím říct, že to byl opravdu šťastný krok. "The Union" byla sice skvělá záležitost, ale "The Diving Board" ji přebíjí neskutečným způsobem.
"The Union" totiž působí místy těžkopádně a možná až příliš vážně a takřka historicky, což o letošní novince neplatí. Máte pocit, jako by se tu spojila ona americká folk rocková americana mírně načichlá bluesem a gospelem s britským popovým nadhledem, suchým humorem a Eltonovým feelingem z počátků jeho kariéry v sedmdesátých letech minulého století. Podobně jako "The Union" prakticky celá nahrávka působí akusticky. Je natočená bez velké kapely pouze za asistence basy, bicích, občasných dechů a tím hlavním je piano.
Piano, pochopitelně. Kolem něj se tu vše točí. Udává náladu, styl, barvy, období, celkovou dynamiku, zkrátka vše. Chvíli máte pocit, že se s ním vracíte někam ke "Good Bye Yellow Brick Road", za chvíli pak dokáže dramaticky rockovat, ale asi nejkouzelnější chvíle přicházejí, když... číst dále
Elton John se za posledních několik let dostal mimo hlavní popový proud, což vyvrcholilo spoluprací s Leonem Russellem na desce "The Union", která se stala kritiky velmi ceněnou nahrávkou. Zde se poprvé potkal s producentem T-Bone Burnettem, který má na svědomí například řadu nahrávek Elvise Costella nebo mnoha Grammy oceněný soundtrack "O Brother, Where Art Thou?" a stejně úspěšnou "Rasing Sands" Roberta Planta a Alison Krauss. Eltonovi se společná práce zalíbila natolik, že ho pozval i na další desku, a musím říct, že to byl opravdu šťastný krok. "The Union" byla sice skvělá záležitost, ale "The Diving Board" ji přebíjí neskutečným způsobem.
"The Union" totiž působí místy těžkopádně a možná až příliš vážně a takřka historicky, což o letošní novince neplatí. Máte pocit, jako by se tu spojila ona americká folk rocková americana mírně načichlá bluesem a gospelem s britským popovým nadhledem, suchým humorem a Eltonovým feelingem z počátků jeho kariéry v sedmdesátých letech minulého století. Podobně jako "The Union" prakticky celá nahrávka působí akusticky. Je natočená bez velké kapely pouze za asistence basy, bicích, občasných dechů a tím hlavním je piano.
Piano, pochopitelně. Kolem něj se tu vše točí. Udává náladu, styl, barvy, období, celkovou dynamiku, zkrátka vše. Chvíli máte pocit, že se s ním vracíte někam ke "Good Bye Yellow Brick Road", za chvíli pak dokáže dramaticky rockovat, ale asi nejkouzelnější chvíle přicházejí, když zavítá k jazzu - nejen v některých písničkách, ale především ve třech instrumentálních skladbách. V tu chvíli máte pocit, jako by se Elton John snažil navázat na mistra jazzového klavíru Keitha Jarretta. A daří se mu to velice dobře. V tu chvíli je v jeho klavíru taková melodičnost, jako už dlouho ne. Teprve nyní, když Burnett některé písničky odrbal až na kost, oprostil je od vší výstřednosti a řady pozlátek, si uvědomíte, jak skvělým pianistou vlastně Sir Elton John je. Je velký rozdíl, kdy se svým piánem snaží dojmout, kdy naštvat, kdy povzbudit a kdy naopak rozplakat. Pokud mu dáte tu příležitost a klid, zcela vás pohltí a provede vás celou deskou, takže nakonec ani nebudete vědět, že najednou jste o hodinku starší. Přitom ještě po nějakém druhém či třetím poslechu zjistíte, že tahle deska je i hitová a to takřka v celé své délce.
Elton John se tu pochopitelně neztrácí ani jako zpěvák. Naopak. I u něj se seznámíte s novou podobou. Do jeho hlasu jako by se najednou promítly všechny životní zkušenosti, stesk po domově, melancholie, ale i vnitřní síla a odhodlanost. Mohu vám zaručit, že si párkrát vzpomenete i na Leonarda Cohena. Svoji úlohu v tom sehrávají i texty. Bernie Taupin musel být při jejich skládání v mimořádné formě. Tématicky se například citlivě dotýká padlých vojáků i jejich příbuzných, stesku po domově nebo i života Oscara Wilda v excelentní "Oscar Wilde Gets Out". Nejen díky tomu všemu má "The Diving Board" neskutečnou hloubku a sílu.
Víte, ono není takový problém překvapit někoho svým debutem nebo druhým albem, ale zkuste to tím jednatřicátým. Eltonu Johnovi se to povedlo naprosto famózně a "The Diving Board" se tímto řadí mezi nejlepší nahrávky v celé jeho kariéře. Jako by tu najednou do sebe zapadlo vše, co dělal několik posledních let. V objetí excelentního zvuku je tu deska, která má duši drásající poetiku, žánrovou pestrost, kde se ale všechny styly prolínají s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností, a která se nebojí spojit onoho klasického Eltona Johna s americkou hudbou v pojetí T-Bone Burnetta. Sám zpěvák se tu navíc překonává snad ve všech směrech a ohledech, především pak instrumentálně. Má v sobě řádnou porci muzikantsví, nepodbízí se ani nechytá na první dobrou, naopak svůj hitový náboj zabalený v poněkud vážnějších tématech uvolňuje zlehka a postupně. Tenhle skokanský můstek se vám jednoduše zavrtá pod kůži a ten pocit je k tomu neuvěřitelně opojný. Nabídněte si, nebude litovat.
70.00%
Komentáře