Ememvoodoopöká - Cesta, ta kamenitá svině

Asi už jen málokdo si vzpomene na skupinu Mladý muž ve dnech pracovního klidu, která se různými transformacemi dopracovala až k jazykolamnému názvu. V roce 2000 si pětice Bourek-Jíra-Onyx-Planěk-Voříšek v kuchyni nahrála a sama vydala debutové album, což v době, kdy již nejen velké, ale i mnohé menší firmy začaly vydávat desky jen zavedeným jménům, byla stále běžnější praxe. Originál D.I.Y. je už booklet - s digipackem z obyčejného kartónu, se kterým již dříve přišli Oswald Schneider, ale EmEmVooDooPőKá šli ještě dál. Jako by už tím svým obalem chtěli naznačit, že je naprosto nezajímá co jejich hudbě kdo říká, a nebo dokonce jaký bude komerční dopad desky. Ostatně hláška “kopírování, půjčování, vypalování a další šíření doporučujeme, podporujeme a schvalujeme” svědčí o tom, že tady jde o obsah, ne o finance.

Samotná hudba, která se line z reproduktorů není zvláštní o nic méně než obal. Ačkoliv kapela má poměrně obvyklé nástrojové obsazení klávesy-dvě kytary-rytmika, a jediným netradičním použitým nástrojem jsou skleničky, na maloměstský bigbít (kapela operuje v oblasti mezi Kostelcem nad Černými lesy a Českým Brodem) můžete rovnou zapomenout. Muzikanti si hrají s opakováním motivů, nečekaně střídají zkreslené pasáže s takřka akustickými. Skladby jsou dlouhé, na desku se jich vešlo jen šest. Zpěv často rezignuje na polodeklamovaný projev, a navíc jsou instrumentální pasáže v jasné převaze. Celá nahrávka je protkána spoustou samplů a jiných “divných zvuků” .

Doporučit lze především milovníkům všech “divných” a lo-fi kapel jako jsou Pavement, The The, Butthole Surfers a další. Citace z jedné ze skladeb mluví za vše: “Tady se nefetuje, tady se nebaví, tady se nikdo s nikým nikdy nezdraví. Není to moc jiný, je to vo moc stejný, tlustý, hnusný nezdravý...”

Antonín Kocábek, 2000