Eminem - The Marshall Mathers LP 2

Pokud pravidelně pročítáte rozhovory s muzikanty, kteří ve svém žánru patří k lídrům, možná už jste si všimli, že se v nich opakovaně objevuje zajímavý trend: novinář se zpovídaného ptá, co jej vedlo k tomu, že ve svém díle použil ten a ten prvek, rozebírá, co má která věta v textu vyjadřovat a ve své podstatě se tím snaží v díle dobrat podstaty, najít jakýsi hlubší smysl. Zpovídaný bývá z takových otázek nesvůj, sám v něm totiž nevidí věci, které se mu tam snaží dotazující podstrčit a odpovídá proto většinou vágně: "prostě mě to napadlo", "asi máte pravdu", "je možné si to vyložit mnoha způsoby", "snažil jsem se ze sebe dostat to nejlepší" nebo "chtěl jsem prostě jen dál rapovat".

Tušíte správně, tato slova vyřkl i Eminem. U kontroverzního rappera opravdu nemá smysl hledat něco za oponou, protože Marshall Bruce Mathers III vždy upřímně a naplno říká, co si myslí, ve svém projevu je snadno rozpoznatelný, srozumitelný, přímočarý a celé své sdělení rovnou zaznamenává, lisuje a rozesílá obchodním řetězcům. Proto jdou podobné pseudofilozofické rozpravy mimo něj a k tomu, abyste se dostali k jádru nahrávky, obvykle stačí jediné. Zmáčknout "Play".

Proč se ale deska jmenuje "The Marshall Mathers LP 2"? I zde je odpověď prostá - za všechno může Rick Rubin. Muž z přítmí, který stál za nahrávkami takových jmen jako Red Hot Chili Peppers, Linkin Park, System Of A Down, ale i Beastie Boys nebo Public Enemy, je známý pro svůj léta opakovaný přístup k producentské práci - snad s každým interpretem se snaží vrátit jej do jeho začátků, přinutit ho, aby si vzpomněl na své vlastní kořeny a ty pak zkombinoval s dosavadními zkušenostmi. A stejnou metodiku použil i u Eminema.

Ten vždycky potřeboval mít při ruce nějakého mentora, ale nebojte se, ani tentokrát osvědčený Dr. Dre na novince nechybí. Jen má teď trochu méně prostoru než dřív, a tudíž hlas, který určuje směr, patří výše zmíněnému vousatému obrovi z klipu k "Berzerk". A kam že to směřuje? Přece plnou parou vzad. Sám interpret k tomu ještě na vysvětlenou dodává: "MMLP2 není sequel v pravém smyslu slova, nepíšu pokračování k tehdejším trackům nebo tak něco. Je to spíš o náladě, nostalgii, znovunavštívení starého známého místa a uzavírání některých kapitol."

"The Marshall Mathers LP 2" zní, stejně jako první díl z roku 2000, hodně oldschoolově, syrově a nekompromisně. Místo líbivých popových refrénů využívá vrzajících kytarových rifů, temných podkresů a samplů Joe Walsche, Waltera Murphyho, Billy Squiera nebo Waynea Fontany & The Mindbenders. Kromě toho také odkazuje na Emovy vzory (Beastie Boys, Public Enemy, Run DMC, 2Pac, Notorious B.I.G. a další) a ucelené vyprávění dokořeňuje povědomými zvuky a rýmy z minulosti, policejními sirénami nebo klaksonem projíždějícího kamionu.

Eminemovo flow nemá konkurenci, rapper koncovky nepolyká, práci s dechem i rytmem má dávno v prostředníčku a jeho jazyk je opět ostrý jako guláš od babičky. Ačkoliv je evidentní, že si na formě dal hodně záležet, největší důraz jako vždy klade na texty, kterými se snaží vyprávět smysluplné příběhy.

A ty na "MMLP2" nejsou o nekonečných párty, prázdninách, honění se za vlastním egem ani o problémech třetího světa. Autor hitů "Without Me" nebo "Lose Yourself" čerpá inspiraci ze svého snad až příliš barvitého života a je třeba zdůraznit, že zprávy o tom, čím si procházel, co ho štve, s kým se poměřuje, jaké chyby udělal a jak se z nich poučil, jdou ve své otevřenosti skutečně hluboko a jeden se kolikrát nestačí divit, co všechno dává rapper světu na odiv. Niterné pocity, pochyby, ale i nekompromisní kritiku servíruje jednačtyřicetiletý otec sedmnáctileté Hailie ještě lépe, než to dokázal na "Relapse" nebo "Recovery" a dává tím jednoznačně najevo, že pokud si někdo myslel, že nic srovnatelného s "The Marshall Mathers LP" nebo "The Eminem Show" už nenatočí, šeredně se spletl. Slim Shady tak po letech tápání vrací hip hopu jeho původní smysl, když se místo laciných hitparádových popěvků soustředí na to, aby měl stále co říct.

Jeho hrátky se slovy ale nejsou tak vynalézavé a hnané na efekt, jako to u nás předvádí třeba Kato v Prago Union. Jak Mathers s oblibou říkává: "Moje tvůrčí podstata je v touze se vyjádřit, být slyšen a následně konfrontovat své stanovisko s názory druhých." Občasné slovní hříčky, kterými je tento text prokládán, pak slouží jen k oživení, ale v žádném případě nejsou prvotním impulsem k trávení desítek hodin v nahrávacím studiu.

O něčem podobném ostatně i sám rapuje v singlu "Survival", kde konstatuje, že nechtěl být bohatý, jen si chtěl stát za svým. Podobné téma rozvíjí i v "Rap God", kde mezi odkazy na komiksy s Thorem a střetem s kritikou na jeho poslední počiny reflektuje svou pozici na scéně, uvědomuje si, že už nemá kam dál šplhat a svou demonstraci vypilovaného rapového řemesla zakončuje slovy "proč být král, když můžeš být Bůh?"

Ani nenávisti k ženám, které se k němu zachovaly škaredě, se Eminem nevyhýbá. V utahaném a trochu nadbytečném tracku "Stronger Than I Was" sice deklamuje ohrané klišé "uvnitř jsi škaredá a zlá, ale stejně tě miluju", ale vše vynahrazuje v chytlavé "Love Game", kde za pomoci kolegy Kendricka Lamara z vlastního labelu Aftermath s nadhledem a vtipem komentuje vztah s nevěrnou snoubenkou a posílá ji vy-víte-kam ("mělo mi to dojít, když jsem se na prvním rande dostal na třetí metu").

Na druhou stranu ale Eminem v "Evil Twin" uznává, že v showbyznysu už dnes nemá proti komu brojit, protože Backstreet Boys i 'NSync mají svou největší slávu za sebou a s odplivnutím plným despektu dodává, že Lady Gaga ani Justin Bieber mu už za vynaloženou energií nestojí.

Témat k rozebrání je na víc jak hodinu a čtvrt trvajícím výlisku opravdu mnoho a protože jsou ve většině případů zpracována znamenitě, ještě si pár z nich přiblížíme. V "So Far..." se nejprodávanější interpret poslední dekády odlehčenou formou věnuje svému staromilectví a lásce k domovskému Detroitu, během gradující "Bad Guy" zase s vážností referuje o tom, že tímto albem jde do své poslední bitvy.

A jak rapperovi příznivci dávno vědí, když Eminem něco sděluje s vážnou tváří, bývá nejlepší. To nám dokázal už v "Mockingbird" nebo "When I'm Gone", kde řešil svůj vztah k dceři a svou neúspěšnou snahu být jí dobrým tátou. Tentokrát tuto oblast dále rozvíjí a uvědomuje si, že se díky své nedávné závislostí na prášcích dostal do slepé uličky, a nevědomky jí tak připravil stejné peklo jako jeho matka Debbie v dětství jemu. V "Headlights" se matce s odzbrojující upřímností omlouvá a uznává, že už chápe, že se snažila pro svého syna udělat všechno, co mohla, jen se jí to, stejně jako teď jemu, vymklo z rukou. Smířlivě konstatuje, že to jeho otec byl tím, kdo jejich problémy způsobil, uznává, že nahrání "Cleaning Out My Closet" bylo přes čáru a dnes se za to nenávidí, a hlavně - přes všechno to válčení a vzájemné obviňování ji má pořád rád. Vždyť je to jeho máma.

"Headlights" je nejemotivnější zpovědí osmé řadovky a i když krátkozraké výtky hovořily cosi o tom, že na tak tvrdé desce nemá dětský klučičí hlásek Natea Ruesse z fun. co dělat, po překladu všech textů a pochopení souvislostí si Eminem za svůj výběr zaslouží uznání. Promyšlenost od začátku od konce. Tak to má být.

Ani tím to ale nekončí. V podobném duchu se totiž nese i deštěm podbarvená "Legacy" s původním refrénem od Poliny, ve které už pět let čistý umělec skoro šeptem vzpomíná na své dětství, kdy jej spolužáci zamykali do skřínky a on coby drobný, zakřiknutý chlapec se ptal, čím to, sakra, je, že nezapadá. Smutná píseň o tom, jak mu v té době pomáhaly komiksy a hlavně hudba, díky které se nakonec vzchopil, dokáže chytit za srdce každého, kdo někdy byl v podobné situaci.

Deluxe edici...

...tentokrát jednoznačně doporučujeme. V kompletní, dvaadvacetiskladbové sbírce totiž posluchač nalezne skutečné hudební delikatesy, které svůj hitový potenciál jen těžko zapřou a celek výrazně oživují. Řeč je především o plamenné "Beautiful Pain" s hostující Siou, která dá svou projasněností i podobným textovým obsahem vzpomenout na "Love The Way You Lie", nebo našlápnutou country vyhrávku "Desperation" s Jamiem N Commonsem, ve které ucítíte letmý závan atmosféry Divokého západu. Je s podivem, že takto výrazné věci se nedostaly už do základní edice.

Nabízí se otázka, proč tedy nedat osmé řadové desce maximální bodové hodnocení. Jsou pro to dva důvody. Zaprvé, jakkoli je to album výtečné, živoucí legenda hip hopu nebyla dostatečně sebekritická a zařadila na něj i nadbytečné skladby, jmenovitě "So Much Better", "Brainless", "Asshole" a "Stronger Than I Was". Zadruhé, dát dohromady takto barevnou, zábavnou a poctivou oslavu hiphopového žánru je sice obdivuhodné, ale autor těchto řádků se domnívá, že by hodnocení deset z deseti měly dostávat ty desky, které žánr nejen ctí, ale také jej posouvají dál. K tomu zde bohužel nedochází.

Přesto je však "MMLP2" špičkovou kolekcí pro všechny milovníky rýmujících se slovních obratů, hrátek s lidským hlasem, dobrých nápadů, skvělého rapu a šlapající muziky, která ani přes svou ohromující délku nestihne začít nudit.

A hitová "The Monster" s Rihannou? To je jen taková vábnička pro hitparády. Jestliže jste se tedy na základě jejího úspěchu rozhodli obstarat si "MMLP2" a teď jste zklamaní, že tam podobných věcí moc není, klidně přejděte ke konkurenci. Deska, na jejímž obalu se nachází dům, kde Eminem vyrůstal, totiž není pro rádiového konzumenta slyšícího na pozlátko - je pro rapperovy dlouholeté příznivce. A teď si vyberte, jestli je to pro vás dobrá nebo špatná zpráva.