Eric Clapton - Back Home

Víc a víc se Eric Clapton posouvá do pozice uctivě oprašované legendy, kterou respektujeme (to, že umí, je těžko vyvratitelný fakt), jejíž nová dílka ale příliš krev nerozproudí. Perfektní řemeslo, solidnost, kontrolované emoce. Teprve když tohle přijmeme, může deska Back Home nabídnout velmi příjemnou poslechovou hodinku.

Zvukově i poměrem autorských a převzatých písní navazuje na album Reptile, materiál je ale tentokrát o něco méně výrazný. Kupodivu lepším dojmem působí Claptonovy vlastní věci, ať už je to neposedný otvírák So Tired, dvojice reggae kousků Say What You Will a Revolution nebo opět uvolněně svižná One Track Mind s lahodným partem dobra. Předávkování sentimentem se naopak mistr nevyhnul v cajdáku Run Home to Me. Z coverů to jistí další výpůjčka od Stevieho Wondera (I'm Going Left), pocta příteli George Harrisonovi Love Comes to Everyone už ale vyznívá dost plytce stejně jako utahané Love Don't Love Nobody a One Day.

Ze dvou příspěvků kytaristy Doylea Bramhalla II je Lost and Found jedinou písní na desce, kde se na dohled přiblížíme k čistě bluesovému teritoriu. Jinak se jedná spíš o vkusný, americkými tradicemi sycený mainstream, jehož pohodlné čalounění ze smyčců a ženských sborů je místy až příliš uspávající. Clapton sóluje velmi střídmě, častěji kytarou jen "docvrliká" konec fráze, takže pamětník creamovského mnohaminutového jamování asi nadšením skákat nebude. Je ale nutné pochopit, že<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=10987"> Eric Clapton</a> už se dávno vybouřil, k stáru to má rád pěkně pohodové, nekonfliktní, pečlivě ustlané bez rušivých záhybů a na nic jiného si nehraje. A kumšt to pořád je slušný.