Fanfare Ciocărlia - Gili Garabdi

Pokud by v některé z příštích bondovek zavítal nezničitelný agent do rumunských hor na hřbetě nějakého jankovitého oslíka, do kroku by jim měla zaznít jedině svérázná úprava slavné James Bond Theme v podání Fanfare Ciocărlia a nejvypečenější scéna filmové série by byla na světě. Tahle lahůdka otevírá jejich album Gili Garabdi a zároveň předznamenává jeho směřování. Jakoby těmhle dechovkovým rarachům už nestačilo bavit osazenstvo cikánských tancovaček jim dobře známými tradicionály a chtěli se stát baviči globálními. Deska je tak vedle původních romských hitovek plná vykutálených citací, parafrází a spikleneckých fórků od skvěle adaptované Ellingtonovy Caravan přes lehce naťuknutého Růžového pantera v Hora evreiasca a zmíněné bondovské entrée až třeba po Golden Days, v níž se Fanfare Ciocărlia mění v jakýsi balkánský kabaret. Dokonce i do nepostradatelné balady Lume, lume proniklo něco z toho šibalství.

Album je díky tomu asi zatím nejpestřejší v jejich diskografii, zároveň mám ale pocit, že se v těch klukovinách trochu ztrácejí a celek nemá tak strhující drive jaký mělo předchozí Iag Bari. Místo svých sprinterských kvalit teď kapela staví na odiv spíš ty entertainerské, které jsou rozhodně nemalé, ale soudržnost nahrávky to trochu tříští. Výsledkem není nadupaný taneční rej, ale spíš kaleidoskopická estráda (v tom nejlepším slova smyslu), při níž vám každou chvíli na tváři hraje pobavený úsměv. Fanfare Ciocărlia udělali touto deskou logický krok, jeho podoba ani v nejmenším není výsledkem nějakého zaprodání se komerčním tlakům. Jejich muzikantství je pořád nekašírovaně vroucí a nasazení fantastické. Přesto se mě tentokrát ta pravá euforie nezmocňuje.