Feist - Metals

"Série hudebních orgasmů? S Feist snadno a rychle!" Tak by mohl znít slogan lákající na čtvrtou sólovou studiovou desku této Kanaďanky. A přitom "Metals" začínají tak... bojovně... válečnicky. Jednoduché údery z vedlejšího pokoje, zastřené kytary a bzučivé klarinety "The Bad In Each Other". Leslie Feist táhne do boje? Jen zdánlivě. Stačí si počkat minutu a půl, do prvního refrénu, a víte, s kým máte tu čest. I když...

...i když Leslie tvrdí, že na albu tentokrát dala daleko více prostoru chaosu a hluku. "Když se tomu otevřete a dáte tomu místo, přestanou nakonec chyby být chybami," prohlásila. Jaké chyby měla přesně na mysli, ví jen ona. Neznamená to totiž, že by nahrávka zněla falešně nebo jakkoliv rozhozeně, jestli někomu někdy sem tam ujel nějaký tón nebo se přehmátl, obyčejný smrtelník nepozná.

Celá deska naopak zní překvapivě uvolněně a, s přihlédnutím k indie pop-folkovému žánru, nápaditě a fikaně, a to aniž by musela nějak zásadně využívat elektroniky. Ve své podstatě by Feist, být Češka, mohla patřit do stáje Indies s tím rozdílem, že by do stále stejně tupě znějící produkce tohoto vydavatelství konečně vnesla prvek osvěžení. Stačí zavřít oči, pustit si "Caught A Long Wind" a astrálně odcestovat do paralelního vesmíru... a když se v čase 3:57 ozve to "kluch", zažít první hudební orgasmus.

První? Bude jich víc? Ano, jak ostatně naznačila první věta této recenze. Feist si na ploše padesáti minut s posluchačem neuvěřitelně hraje. Ale přitom ne lascivně. "Krásné milování," nebo jak to zpívá Lenka Filipová. Tóny kytary, ať už akustické, nebo elektrické, nikdy neznějí přehnaně agresivně (i když nutno uznat, že v pilotním singlu "How Come You Never Go There" k tomu nemají daleko). Do kompaktního, ač křehkého celku je doplňují piano, horny a jiné dechy, xylofonky, sbory a samozřejmě charakteristický Lesliin hlas.

"Metals" ale nejsou uplakanou deskou. V "A Commotion" přichází čas na vyblbnutí (zajisté bude fungovat na koncertech), v "The Undiscovered First" na něco jako hospodský valčík (samozřejmě za předpokladu, že by tu píseň zpíval někdo jiný), bluesové "Anti-Pioneer" a "Comfort Me" člověka přenesou za oceán, kamsi do Ameriky, možná i do časů, kdy se jí ještě neříkalo Amerika (ostatně Leslie se nechala slyšet, že inspirací k nahrávání tohoto alba jí byla kniha "1491: New Revelations Of The Americas Before Columbus").

Pak ovšem přicházejí na řadu ty orgasmy. "Cicadas & Gulls", závěrečná "Get It Wrong, Get It Right" a hlavně kráska "Bittersweet Melodies"... Série orgasmů, po které ale paradoxně neodpadnete a neusnete jako špalek. Série orgasmů, po které si "Metals" pustíte znovu. Protože chcete další. A ještě jeden... Feist zkrátka natočila svoji nejucelenější a tím pádem nejlepší desku. "Metals" nechybí v mnohých výčtech nejlepších nahrávek roku 2011. I teď, s odstupem, je jasné, že právem.