Filip Topol - Nebe Je Zatažený

Pocházel z umělecké rodiny (dědeček Karel Schulz spisovatel, otec Josef dramatik, bratr Jáchym oceňovaný prozaik), poprvé veřejně vystoupil ve třinácti letech jako předskokan The Plastic People Of The Universe na Hrádečku Václava Havla, svůj hudební život ale spojil s kapelou Psí vojáci, kterou se spolužáky založil v roce 1978. Řadových alb, koncertních záznamů i výběrů vydala formace nemálo, trojcédéčko "Nebe je zatažený", které vyšlo v březnu u vydavatelství Indies Scope Records, ukazuje jinou, méně známou, ale neméně podstatnou tvář Filipa Topola.

Je totiž záznamem dvojice jeho sólových koncertů. Oba byly pořízeny v klubu Na rampě v Jablonci nad Nisou, a to v prosinci let 2000 a 2001. Třetí disk pak doplňují Topolovy instrumentální kompozice a improvizace. Jakkoliv je Topol spjat s Psími vojáky - tedy jeho textům (a textům jeho bratra Jáchyma) dávala tvar bigbítová rytmika basa-bicí a jeho piano doplňovala kytara (byť rozhodně ne všude) -, tady zůstává osamocen jen sám se svým nástrojem a zpěvem. Z písní je tak sloupnuta vždy přítomná punková slupka vedoucí Topola k jeho eskapádám na klaviatuře, které často končily prsty rozedřenými do krve.

To však neznamená, že by songy přišly o svou energii a Topol o nasazení. Jen ona energie nyní vychází přímo z jádra skladeb, není k nim dodávána prostřednictvím rockového spodku. Nic se tak nemění na síle hitů jako titulní "Nebe je zatažený" nebo v původní verzi výrazně tepající "Sbohem a řetěz". Jinde (třeba u "Thunblues") muzikant více než v původní, lehce nesourodé podobě zvýraznil její bluesovou podstatu. A legendární "Chce se mi spát" se zde dostalo asi nejlepší verze.

Je to dáno i tím, že se Topol řídí sám sebou. Pěvecky je dokonale uvolněný, ještě ležérnější než s kapelou za zády, poklidný i teatrální, dravý i ironický. Stejně tak i samotný doprovod. Známé kusy se vynořují z volného preludování, některé doprovody jsou zběsilým během po klaviatuře, kdy si jeho prsty dělají zdánlivě, co chtějí. To se pak text téměř stahuje do pozadí a Topol se, jako třeba v dlouhých kusech "Sedmiboká", "Protínání" nebo do dvou částí rozprostřené "V září už nikdy netanči", nechává unášet strhujícím proudem hudby. A posluchač s ním.

Jádro (rozuměj povinné hity) je na obou discích shodné, druhé album rozšiřuje pole méně známých, nikoliv však slabších skladeb. Náladou jsou si oba záznamy podobné, absencí potlesků a promluv mezi písněmi působí spíše dojmem studiové nahrávky. Jen jakési syrovější, hrubší a o to působivější.

Filip Topol byl na přelomu milénia na hudebním vrcholu. Byl sebejistým muzikantem schopným spolehnout se jen sám na sebe, s dovedností vystačit si s málem (a ještě oholeným na kost), s talentem najít ve vlastní tvorbě skryté roviny. "Nebe je zatažený" je jakýmsi jeho esenciálním obrazem, silnou, byť ne přímou cestou přístupnou sbírkou skladeb. Projít si touto cestou však rozhodně stojí za námahu.