Fiona Apple - Extraordinary Machine

Tohle album mělo těžký porod. V roce 2003 na firmě nedůvěřovali komerčnímu potenciálu předložených písní natolik, že je prostě odmítli vydat a teprve po četných protestech fanoušků, mezi které něco z nového materiálu proniklo, se ledy pohnuly. Fiona Apple ale celé album znovu přepracovala a v této podobě se konečně po dvou letech od původního termínu dostalo Extraordinary Machine oficiálně do světa. Obavám marketingových generálů se není co divit, Fionina tvorba se do přízně mas opravdu nijak nelísá. Její písničky mají těžko definovatelnou "cílovku", do škatulek nepasují, na první pohled sice nejsou bůhvíjak experimentální, na druhou stranu ale nejde ani o prvoplánové hitparádové šplhouny, a už vůbec nejsou nějakým bezbarvým hudebním planktonem.

Melodie nejsou z těch, které byste si vzápětí pobrukovali, ale s dalšími poslechy jakoby rozkvétaly a sílily a k těm nápadnějším jako jsou O' Sailor, Window nebo Please Please Please se postupně přidávají další a další. Z písní je cítit jak důležitou a asi až terapeutickou roli v nich má textová výpověď, přitom Fionin pěvecký výraz nesklouzává k nějaké citové drásavosti. Stále si udržuje odstup, jakýsi ochranný krunýř, který dovolí intimnější přístup k jejím písním pouze těm, kdo to cítí opravdu stejně, takže pro chlapy je tu jistý posluchačský handicap.

Svůj hudební jazyk definovaný prvními dvěma alby zpěvačka nijak výrazně nemění. V aranžích má stále hlavní slovo dynamicky a bez kudrlinek znějící klavír, což svádí k přetrvávajícímu srovnávání s<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=5152"> Tori Amos</a>, ale přestože jsou obě dámy víc art než rock'n'roll a obě také spojují jisté ošklivé zážitky z mládí, každá je originál a Fiona je z nich ta méně hudebně excentrická a předvídatelnější. Tím ale nemá být řečeno, že i méně přesvědčivá. Staví si k posluchačům vlastní cestu a to s obdivuhodnou tvrdohlavostí a jasnou vizí. Téhle ženské se dá věřit.