Flamengo - Kuře v hodinkách

Nadšení s lítostí se mísí při poslechu Kuřete v hodinkách, jediné dlouhohrající desky skupiny Flamengo. Nadšení z toho, že i za železnou oponou mohlo vzniknout dílo, které nemá zapotřebí se na ní vymlouvat, směle se vyrovná angloamerické špičce a ještě si díky textům uchovává českou identitu. Lítost při představě, jaké další plody u nás mohl přinést bigbítový kvas konce šedesátých let, kdyby rudí normalizátoři nemilosrdně neutáhli šrouby.

Kuře v hodinkách je oslnivým a sebejistým vyústěním celého předchozího vývoje plného hledání i bloudění, dohánění vzorů i klopotných pokusů o osobitost, ale zároveň je i jeho pohřební salvou (je příznačné, že v době vydání alba už byla existence Flamenga minulostí). Po něm nastává doba temna, ve kterém jen tu a tam zabliká světýlko prodírající se houštím nezbytných kompromisů (Mišík, Marsyas) a v odlehlých koutech živoří undergroundový disent. Nit přirozené evoluce je přetržená a obnovovat se bude jen těžce.

V případě Kuřete v hodinkách jsou alibistické věty typu „Na to, že je to české album, je skvělé.“ opravdu úplně zbytečné. To album je skvělé a tečka. Žádný provinční polotovar, žádné epigonství bez vlastní vize. Aktuální dění na světové rockové scéně samozřejmě nahrávka odráží, ale jde si svou cestou. Reflektuje progresivní a jazzrockové výboje (nejvíce asi v písni Pár století, kde na vibrafon hostuje Karel Velebný), ale uměřeně, s citem a vlastním, neodvozeným cílem.

Flamengo mistrovsky pracuje s kompozicí. Skladby se košatí množstvím motivů a rytmických změn, ale všechny přechody jsou logické a přirozené a rockový tah se v nich nerozmělňuje. Také instrumentálně je album úžasně vyvážené. V kapele se v jejím závěrečném období sešly skutečné osobnosti, které ale dokázaly svojí prvotřídní hráčskou vybavenost vložit do služeb celku. Můžete se při poslechu zaměřit na kterýkoliv nástroj a máte dosyta co poslouchat, ale zároveň žádný nestíní druhému, všechno se perfektně doplňuje. Například propracovaná a originální souhra saxofonů a flétny s Fořtovou kytarou byla možná inspirovaná ranými King Crimson (úvod 21st Schizoid Man je dobrým vodítkem), ale Flamengo jí rozvinulo velmi osobitým způsobem.

A pak jsou tu ještě texty. Kainarovy verše už se s rockovou hudbou oťukaly na Městu ER, ale teprve tady do sebe všechno dokonale zapadlo. Navíc Mišík v jejich interpretaci překonává všechno, co až dosud předvedl, definitivně se zbavil všech manýr a zpívá jako o život. V jednom případě (Stále dál s jediným nekainarovským textem od Hynka Žalčíka) se mikrofonu chopil klávesista Ivan Khunt a svým hardrocku bližším projevem Mišíka skvěle doplňuje.

Kupodivu i zvuk je na vysoké úrovni. Má dynamiku a svědčí mu i zkušená práce se studiovými efekty, s nimiž se ovšem chvályhodně šetří. Věčná sláva Hynkovi Žalčíkovi, který album producentsky vybrousil do této podoby. Kdybychom přeci jen chtěli hledat návaznost v těch nemnoha skutečně rockových deskách následujících let, logicky se dostaneme k Mišíkově první sólovce. Na ní je určitá kontinuita přítomná, ale ETC... tam už ohledávají různé další terény a i když je to nepochybně rovněž nadčasová klasika, nemá tu soudržnost a proporční vyváženost Kuřete v hodinkách. To je prvním a na dlouho posledním po všech stránkách dotaženým domácím rockovým albem světové úrovně.