Foals - Holy Fire

Členové kapely si byli změnou dobře vědomi, a proto zvolili "Inhaler" jako první song, který svět z nového alba uslyší. Ten se objevil ještě v listopadu minulého roku a fanoušky překvapil tvrdou aranží, která brousila od post rocku do ještě zajímavějších žánrů. Tyto vody byly pro Foals prozatím neprobádané, nicméně album samotné se v nich neplaví.

Oxfordská pětka má za sebou dva velmi úspěšné tituly, "Antidotes" z roku 2008 a "Total Life Forever", která přišla o dvě léta později. Kritiky vřele přijatá tvorba, která je vysoce opěvována především na ostrovech Británie, nám se kapela zatím bohužel spíše vyhýbá (fandové se tak mohou za debutový koncert u nás prozatím pouze modlit). Prohlášení frontmana kapely Yannise Philippakise, že se budou členové po současné tour věnovat spíše svým vedlejším projektům, tomu vůbec nepomáhá.

Průkopníci math rocku s energickými rytmy a alabastrovým vokálem jsou zpátky. Kope a hraje jim to na první poslech velmi dobře, snad ještě rychleji a se zkreslením aparátů zase o něco víc doprava. Otevření desky formou intra bez vokálu s názvem "Prelude" by mohlo zavánět koncepčností a dlouhým dechem, nic takového se ale na "Holy Fire" nekoná. Songy fungují skvěle samy o sobě a vězte, že při trsání na nové Foals se zadýcháte. Intro skladba má ale své místo a uvede do atmosféry a feelingu těch necelých padesáti minut. "Prelude" je jediná píseň, která se bez zbytku alba poslouchá těžko.

Pokud jsou v něčem hříbata z Anglie mistři, tak v poctivém budování. Kvalitou navrstvení a melodicky chytrým využitím sta možných zvuků kytary si Foals sahají blízko k vrcholu, na kterém dále staví. Možná to ještě chtělo mírně tvrdší ruku producenta, například "Providence" zní poněkud nedomyšleně. To se ale nedá říct o zbytku alba, které na začátku do posluchače střílí to nejlepší, co nabídne - "Inhaler", "My Number" a "Bad Habit" jsou pomyslnou první trojicí, na které uslyšíte nové nápady a dříve nepoužité prvky. Kytarový drop v čísle dvě, "Inhaler", odvane posluchače hluboko do útrob gauče a zježí mu vlasy, aby ho mohl u nakažlivě rytmické "My Number" roztancovat a připomenout mu energickou sílu starých dobrých studentů rovnic. Z "Bad Habit" skupina nakonec postaví hudebně vyvážený kousek, který si říká o rádiové rekordy. Počítejte s všudypřítomnými tremoly, citlivým reverbem a kytarovými experimenty. Ostatně, posloucháte Foals.

Jakmile se ale kapela pustí do emocionálního drásání, mírně ztrácí dech. "Late Night" je volné pokračování "Spanish Sahara" z "Total Life Forever", jejíž stopa je v paměti iPodů všech fandů už fyzikálně vyryta a která jako bonus nabídne pouze zkreslené sólo, jež neoslní a neurazí. V závěru desky to sice s "Moon" napraví, ale i tak jde o song, který z desky zapomenete jako první. Vše zvrátí až "Stepson", skutečně vyvedená měkká vokálovka, ve které Philippakis dokazuje formu hlasu, kvůli jehož barvě pukají srdce a který rozepíná podprsenky. Yannis zní snad v životní formě.

Mezi pomalejší by se také dala zařadit "Milk & Black Spiders", která je v přístupu k posluchači možná nejtěžším songem "Holy Fire". Jedná se také o perfektní demonstraci příkladné práce s rytmy a budování písně, která vyvrcholí v postupném elektrickém výbuchu, co má potenciál rozjařit kotle v Readingu a Leedsu, kam se formace letos podívá.

Foals zní mohutně, sebevědomě, ambiciózně a částečně tím vyvrací trend častých nekvalitních pokračování. Jimi zaujatý směr je svěží, přímý a donutí k opakovanému poslechu. Mladá generace za mořem šílí, uvidíme, v jakých vlnách to celé dorazí k nám, každopádně "Holy Fire" je venku měsíc a už teď si bez ní kapelu nedokážu pořádně představit. A to je úspěch daleko za cílovou páskou a v druhém nejlepším čase na bedně, nebo ne?