Foo Fighters - Sonic Highways

Nejprve vás nadchne, pak zarazí. Nové album "Sonic Highways" obsahuje zajímavé a originální songy, v druhé půli už ale ztrácí svěžest a nudí. Písně jsou dlouhé a instrumentálně přeplácané, vše naštěstí zachraňuje skvělý hlas Davea Grohla. I tak Foo Fighters dokazují, že mají stále co nabídnout.

Deska "Sonic Highways" je už osmá v pořadí, a tak byly na místě obavy, že skupina už nebude mít co přinést. Opak je ale pravdou, novinka je svěží a přináší s sebou kus dobré muziky.

Kdo čekal, že si budou jednotlivé písně podobné jako vejce vejci, ten se spletl. Jedinou výjimku představuje snad jen "What Did I Do?/God As My Witness", což jsou vlastně dvě skladby v jedné. Když si nedáte pozor a nevěnujete jí plnou pozornost, může se stát, že si až po chvíli uvědomíte, že posloucháte stále ten samý song. I tak se ale jedná o jednu z nejlepších skladeb celého alba, která krásně zpomaluje jinak svižnou notu desky. Má vskutku chytlavou melodii, o které si říkáte, jako byste ji už někdy dříve slyšeli. To ale nic neubírá na její kvalitě.

Album otevírá skladba "Something From Nothing", která sklidila silnou kritiku hlavně za chytlavý riff. Ten se až moc podobá "Holy Diver" Jamese Dia z roku 1983. Jestli je to pouze náhoda, projev úcty nebo prachsprosté plagiátorství, zatím žádný z muzikantů neosvětlil. A i když je tento riff opravdu povedený a na první dojem zaujme, za chvíli omrzí. Poprvé se totiž ozve někde v půlce skladby a pokračuje bez přestávky až do konce. Ani "The Feast And The Famine" není zrovna originální, protože o několik stop dále, konkrétně u "In The Clear", posluchač zjistí, že jde melodicky vlastně o téměř totožný refrén, který se liší jen slovy. A i když oba kousky v podstatě referují o jiném tématu, podobnosti si nelze nevšimnout.

Druhá půlka alba už bohužel ztrácí na svěžesti a nenajdete v ní vlastně nic, co by zvlášť překvapilo. Opakovat snad podvacáté větu: "I am the river!" je opravdu unavující a posluchači nezbývá než doufat, že píseň brzy skončí. Zamrzí i složitost a nekonkrétnost textů, kdy musíte často přemýšlet, co jimi kapela vlastně chtěla říct.

Foo Fighters by určitě prospělo, kdyby délku svých skladeb zkrátili na polovinu (více jak čtyřminutové písně začnou v polovině nudit i zarytého fanouška). Materiál se také zdá přeplácaný a jinak skvělý zpěv Davea Grohla, kdy se jeden často diví, že si neurve hlasivky, tak trochu zaniká. Deska je nabitá zajímavými songy, ale stále tomu něco chybí. Skupina má určitě na víc.

Druhý pohled Jana Trávníčka - 8/10

"Wasting Light", to byla bomba. Stačilo zmáčknout Play a duši snad každého rockera zaplavila instantní hudební slast. Signifikantní riffy, strhující i okouzlující melodie, Grohlovy do extrému vykřičené hlasivky a jeden hit vedle druhého. To album bylo tak skvělé, až se draly slzy do očí. "Sonic Highways" takové není. Je jiné.

Je to výborná nahrávka, ale způsoby, kterými si vás omotá, jsou výrazně odlišné. Jestliže "Wasting Light" bylo jako zakousnutí se do salátu ze šťavnatého ovoce, "Sonic Highways" připomíná spíše cibuli. Brečet však budete jedině v případě, že jste se těšili na další přímočarý hit typu "Walk", "Best Of You" nebo "Everlong" a cokoliv jiného je pro vás nepřijatelné. Osmý počin rockerů ze Seattlu ale až na "The Feast And Famine" žádný podobný hit nemá. Na rozdíl od svých předchůdců ale - podobně jako cibule - nabízí mnoho vrstev, které je radost odkrývat.

Tou vůbec nejdůležitější je poznání, že před sebou nemáte jen tak nějakou hrst rockových písniček bez ladu a skladu, nýbrž koncepční nahrávku, která vznikla s prostým a přitom geniálním nápadem objet osm amerických velkoměst a načerpat z nich inspiraci pro svou tvorbu. Foo Fighters tak během necelého roku objeli Chicago, Washington, Nashville, Austin, Los Angeles, New Orleans, Seattle a New York a v každém z nich během týdenního pobytu natáčeli rozhovory s místními muzikanty. Na jejich základě pak Grohl a spol. nahráli v každém městě po jedné skladbě.

Celý proces si frontman zrežíroval a pod názvem "Sonic Highways" jej v osmi hodinových epizodách odvysílala HBO. A vy, milí čtenáři, se na tu dokumentární sérii rozhodně podívejte. Vůbec totiž nezáleží na tom, zda jste fanoušky Foo Fighters, či nikoliv. Stačí být fanouškem hudby jako takové. Pokud vám něco říkají jména jako Buddy Guy, Dolly Parton, Kanye West, Joan Jett, Pharrell Williams, Slash, Beck, Macklemore, Willie Nelson, Chris Cornell, Dr. John, Alex Turner, Josh Homme a hromady, hromady dalších, budete si při jeho sledování připadat jako v cukrárně.

A nehledě na vaše dosavadní hudební znalosti se toho spoustu dozvíte. Mezi vším tím plácáním po ramenou je totiž ukryto obrovské množství informací a perliček jak z historie (nejen) rockové hudby a měst, v nichž vznikala, tak ze samotného nahrávání aktuální řadovky Foo Fighters. Kromě obrovské spousty zábavných i zajímavých historek od lidí, nad jejichž dovednostmi a skromností budete žasnout, se tak ke konci každé epizody dozvíte, jaká byla cesta toho konkrétního songu na svět a proč se v něm zpívá právě to, či ono. A všechno rázem začne dávat smysl.

Náhle tak přijdete na to, že "Something From Nothing" s funk-rockovými party vychází z odkazu hudební komunity ve větrném Chicagu, která se za pomoci Muddy Waterse, Buddy Guye, Etty James a později i Cheap Trick, Stevea Albiniho, Wilca či Kanye Westa utvořila prakticky z ničeho. Že "The Feast And Famine" je o sociální nerovnosti mezi chudými a bohatými ve Washingtonu, který kupodivu není jen změtí administrativních budov, ale má i své podzemí, v němž silně probublává bohatá hardcorová scéna. Že v "Congregation" Grohl odkazuje na hudební a náboženské společenství, jež se za pomoci Willieho Nelsona a dalších country legend utvářelo v Nashvillu. Že dechy v režii Preservation Hall Jazz Bandu v "In The Clear" vycházejí z nedělních pouličních průvodů ve stále ještě zotavujícím se New Orleans. Nebo že hutná basová linka v "Outside" je poctou pouštním a stoner rockovým velikánům, jakými byli Kyuss Joshe Homma (dnes Queens Of The Stone Age) a Kashmir, o němž se v textu zpívá, byl koněm Freda Drakea, dnes již zemřelého zakladatele od civilizace odříznutého studia, v němž Foo Fighters nahrávali.

Objevíte také mnohé hudební hosty, kteří se na albu poměrně nenápadně mihli, jakými jsou například vynikající country superstar Zac Brown ("Congregation"), stále respektovanější bluesman Gary Clark Jr. ("What Did I Do?/God As My Witness"), Joe Walsh z nezapomenutelných The Eagles ("Outside") nebo třeba Ben Gibbard z nedoceněných Death Cab For Cutie ("Subterrenean").

Účelem tohoto textu však není vyspoilovat vám všechny malé i velké podrobnosti, které vedly k tomu, že Zvukové dálnice zní přesně tak, jak zní. Jen si tu radost z jejich objevování a zasazování do kontextu vychutnejte sami. Podstatné je, že s každým odhaleným kouskem se dostanete o vrstvu hlouběji a koncept celé nahrávky se před vámi začne skládat jako puzzle. A čím více si toho zjistíte a čím více poslechů novince dáte, tím to všechno bude lepší a zřetelnější.

Pořád to sice nezakryje hudební nevýraznost a slabší refrény v "Outside" a "Subterrenean", které vedle tepajících heartrockových kytarových sypaček jako "The Feast And The Famine" a "Congregation" či složitějších kompozic typu "What Did I Do?/God As My Witness" a nádherně gradujícího smyčcového klenotu "I Am A River" působí z čistě muzikantského pohledu spíš jako chudí příbuzní. Z koncepčních a textových hledisek, jež byla při skládání zřetelnou prioritou, je však vše v pořádku.

Foo Fighters se tak podařilo vytáhnout si z receptů americké hudební historie ty správné přísady a jejich aranžérské schopnosti, nezaměnitelný zvuk kytar a šikovné producentské ruce Butche Viga pomohly této esenci minulosti dodat vlastní, čerstvou a ucelenou tvář.

Absence přímočarých hitů a účast dvojice písniček, které si plynou od nikud nikam a nic moc se v nich neděje, sice "Sonic Highways" částečně podkopává nohy, přesto je to příliš málo na to, aby šlo album odstřelit jako špatné. Je sice nepatrně slabší než "Wasting Light" a příliš vysoká očekávání mu mohou v očích některých fanoušků zlomit vaz, stále je to však velmi dobře propracovaná nahrávka s jasným motivem, který se podařilo naplnit. A to není málo.