Frank Black - Honeycomb

Frank Black je génius. Je rok 2011, když prohlásím, že někoho považuji za génia, je třeba si uvědomit souvislosti. Wolfgang Amadeus Mozart začal komponovat v pěti letech, v sedmnácti se stal vyvoleným skladatelem na císařském dvoře, zdechnul ve třiceti pěti. Dnešní popkultura požírá svoje děti tak rychle, že kdybyste chtěli její standardy aplikovat na osmnácté století, musel by Wolfy začít v půl roce, dotáhnout to na dvůr ve třech a ukomponovat se k smrti nejpozději v deseti. Ne. Dneska je všechno rychlejší a méně kvalitní. Švy nedrží, lepidla nedrží, nic nedrží.

Frank Black založil, vedl a pohřbil (i když kousky pořád čouhají nad hlínu) nejslavnější alternativně-indie-noiseovou kapelu historie. Složil devadesát procent materiálu, otextoval ho a nehrál u toho všeho na trubku jenom proto, že se mu nechtělo. Frank Black je Mozart naší doby, nesrovnatelně horší, ale pro potřeby našeho věku slušnej standard (hezkej večer). Šest let existence, čtyři (pět, chcete-li) alba a konec (tvůrčího procesu). Takhle už se dneska muzika nedělá, nevím jestli na to hudebníci už nemají, doba tomu nepřeje nebo vydavatelské společnosti drží svých posledních pár velkých jmen na krátkém tvůrčím provaze (deska nejrychleji jednou za tři roky, aby si děcka stihla koupit tu minulou).

Jenže po rozpadu (prvním no) Pixies to pro Charlese Michaela Kittridge Thompsona IV neskončilo, i když držet krok s jeho hudebními alteregy potažmo krizemi osobnosti dá někdy zabrat. V Pixies si říkal Francis Black, což hned po odchodu přesmýkl na Frank Black, což se pak změnilo na Frank Black and the Catholics, zpátky k Frankovi Blackovi přes Franka Blacka Francise až k reunionu Pixies, znovu jménu Black Francis a projektu Grand Duchy (se svojí druhou manželkou). A od tohoto momentu to začíná být malinko komplikované.

Co se snažím říct, je, že Frank Black není jednoduchá osobnost, je to totiž génius. Když se Pixies dali znovu dohromady, byl na jejich prvním turné natočený dokument sledující vztahy v kapele a všechno okolo. Promo jako každé jiné, za peníze sledujete skupinku pošuků. Je tam ale jedna skvělá scéna. Frank Black leží na své posteli v tourbusu. Je to autobus takže místa má malinko, jeho obrovské břicho téměř škrtá o strop výklenku a poslouchá discmana. V něm mu pořád dokolečka hraje relaxační nahrávka a spolu s ní opakuje „všechno je v pořádku, každý tě má rád, všechno je v pořádku, každý tě má rád, všechno je v pořádku, každý tě má rád“. Rockové hvězdy a jejich nabubřelá ega? Tady před vámi leží tlustý plešatý chlápek spíše po středních letech, který si není jistý ani tím, jestli se mu ta vyprodaná hala, co na něj čeká za zavřenými dveřmi, nepřišla vysmát. Naprosto bezdůvodně, Franka Blacka nejde nemilovat.

Už bylo řečeno, že Pixies byli hodně produktivní kapela, kromě oněch čtyřech regulérních desek, což je na šest let až až, mají na kontě ještě jedno EP a z materiálu, který se nikam oficiálně nevešel, se po jejich rozpadu ziskuchtivému komukoli podařilo vydat cca milion kompilací a bootlegů (za všechny jmenujme Death to the Pixies, Pixies at the BBC a Complete ’B’ Sides). Francis však ve tvůrčí aktivitě nepolevil, ani když už nebyl tak na očích. A je hrozně zajímavé sledovat, kam se ve své hudbě posunuje. Na triptychu jeho prvních sólových desek (eponymní debut, Teenager of the Year, Cult of Ray) samozřejmě můžete slyšet odkaz Pixies, ostatně je vymyslel, napsal a složil, ale zároveň se zde pouští do žánrů, které by v jeho domácí kapele neprošly, ani kdyby si dupnul. To by snad musel z Pixies dříve odejít, než by mohl nahrát něco takového. Tagy jako „electro acoustic pleasure drone“ nebo „i listen to this late at night in my underwear“ snad mluví za vše. Ok, vážně – singer-songwriter, electro (troníček) i surf punk. Někdo by to asi nazval neuspořádanými kolekcemi člověka, který sedí zároveň na několika židlích a neumí se rozhodnout, která mu vyhovuje nejvíce. My Pražané svému Francisovi rozumíme. Geniální desky jedna vedle druhé, ale uzavřená kapitola. Ach, abych nezapomněl, napsal a vydal je v rozmezí tří let, přičemž Teenager of the Year je v podstatě dvojalbum.

Začalo mu asi být trochu smutno, a tak se začal paktovat s jinými lidmi. Vzešla z toho nová kapela Frank Black and the Catholics a Frank nám ukázal zase jiná záda. Vykašlal se na všechny experimenty a s první deskou (s novým projektem tradičně eponymní) se vrátil do náruče alternativního punk rocku. Jenže. Možná s přibývajícími léty, možná vlivem nových spoluhráčů začala růžky vystrkovat jiná část jeho hudební osobnosti. Zbustrované kytary, dunivá basa, přísné bicí a kde se vzala, tu se vzala slide kytara a country feeling ne patrný na první dobrou, ale s pozorným poslechem jasnější na každou další. Co na první desce začali, pak rozvíjeli na každé další trochu víc, až se od alternativního noise-punk-rocku, obchodní značky Frankova jména, odklonil s neodvratnou definitivou tak, jako se každá pořádná politická strana po volbách vypořádává se sliby ve svém programu. Mimochodem po debutu vycházely Pistolero, Sunday Sunny Mill Valley Groove Day (ta tedy oficiálně nikdy nevyšla, ale na disku ji z nějakého záhadného důvodu mám, a sám jsem ji nenahrál zcela určitě), Dog in the Sand, Black Letter Days, Devil’s Workshop a Show Me Your Tears, co rok. Proč to vlastně neříct jednodušeji - od roku 1993 po letošek Frank Black vynechal jenom 1995, 1997 a 2000 (ale to vyšla nevyšla Sunday Sunny Mill Valley Groove Day). Napravil to lety 2002 a 2006, kdy stihl za rok desky dvě. Jestli vás to zajímá, letos vydá desku.

Je třeba přiznat, že v éře s katolíky ne vždy mířil na desítku, takže se ty desky trochu slily v jedno, s výjimkou té první (protože je i na Blackovi vysoké standardy skvělá) a poslední (protože je v mnoha ohledech speciální). Show Me Your Tears je poslední deska, kterou nahrál s The Catolics, a už během jejího nahrávání se pomalu formoval reunion Pixies. S jejím vydáním byla činnost kapely oficiálně ukončena, protože ani génius Blackova formátu se nedokáže rozkrájet a jet zároveň turné s kapelou, která mu platí hypotéku, natáčet desky a objíždět svět s doprovodnou kapelou (Catolics) a vydávat desky pod vlastním jménem (plus sem tam koncert).

Umělec potřebuje trpět, jenom utrpení nás posunuje dál. Je hrozné to takhle napsat, ale je to pravda. Veselí lidé nemají žádné příběhy. A každá velká válka poslala lidstvo o padesát let v čase vpřed. Frank Black ví, jak se trpí. Show Me Your Tears je totiž deska, která reflektuje definitivní rozpad jeho prvního manželství a následný rozvod. A věru to není veselé poslouchání – byť je skvělé. Zapomeňte na texty o mimozemšťanech, abstraktních malbách a podobných blbostech. Frank Black se spálil jak brus a potřeboval se z toho vypovídat. O čem se na deskách zpívá, rvu skoro do každého svého článku ve Full Moonu, převážně to dělám proto, abych text natáhl na 15000 znaků a vyrazil z Apačky nějaké peníze navíc. Kdyby se ty odstavce vyhodily, nestalo by se vůbec nic. Ostatně spousta muziky, kterou poslouchám, má texty o ničem. Takové nic, co dobře zní. Když sem píšu, že texty od Franka Blacka na Show Me Your Tears cenu poslouchat zatraceně má, musíte mi to prostě věřit. Starý opuštěný chlápek, který si uvědomil, jak dlouho žil ve lži, a pocity zmatení a vzteku mu udělali velkou díru doprostřed hrudi. Kdo z nás to nezažil. Navíc na téhle desce Frank zakončuje svůj country oblouk, takže si slide kytary užijete, až se vám to začne líbit, ale navíc se dočkáte piana, banja, harmoniky – nedosti na tom Frank nakročil k Blues.

Rok 2004 nás ještě překvapí deskou Frank Black Francis, ale to je spíše sběratelská libůstka, protože se jedná o dvojdesku, na jejímž prvním disku je zaznamenán demosnímek Blacka sólo, akusticky jenom s kytarou, který přímo předcházel prvním nahrávkám Pixies, a na druhém jsou Blackem vlastnoručně předělané skladby Pixies. Ale dále, nebo lépe konečně k věci.

Nejsem zrovna pánem účinné zkratky, a tak všechno, co bylo až doteď napsáno, vede sem. Tento článek, ať už to vypadá jakkoli, je totiž recenzí na desátou studiovou nahrávku Frank Blacka, vůdčí postavy Pixies a génia naší doby. Jedná se o jeho první sólovou desku od roku 1996, kdy vyšel Cult Of Ray, ale kdyby nebyla zmíněna tvorba, která těchto deset let vyplnila, žánrový odklon by nedával žádný smysl.

Vítr vám vždycky bude spíš foukat do obličeje než do zad, ale co uděláte větru? Krkem mu zakroutíte těžko. To si uvědomil i Black, a tak vydal desku plnou klidu a smíření. Ta myšlenka v něm nicméně zrála deset let. Těžko říci, jak by podobná deska zněla v roce 1996, ale realizovat se ji podařilo až o tolik let později. Krycí jméno bylo Black On Blonde (odkaz na Dylanovu Blonde on Blonde). Black chtěl desku nahrát v Nashvillu s místními muzikanty (jako Dylan), které mu pomůže vybrat producent Jon Tiven. Ten nakonec sehnal takové hráče jako Stevea Croppera (z toho, že ho neznáte, si nedělejte hlavu, já ho taky neznám, ale wikipedie říká, že ho Rolling Stone vyhlásil 36. nejlepším kytaristou všech dob, takže něco do CV si napsat určitě může) nebo Reggieho Younga („ex-Presley guitarist“ mluví za vše). List hudebníků, kteří se na ní podíleli, se nakonec pořádně natáhl, ale jde nám především o našeho tlustého génia, že ano.

Když jsem přemýšlel, jak o téhle desce psát, jako první mi hlavou prolétla myšlenka, že by bylo super napsat něco jako: „Honeycomb je z těch desek, o které by se nemělo číst, ale měli byste si ji rovnou poslechnout – a tím bych to pro dnešek ukončil.“ Nebudu zastírat, že se mě to drželo docela dlouho, ale nakonec jsem si to rozmluvil ze dvou důvodů. Jednak čím starší jsem, tím palčivěji si uvědomuji, že můj smysl pro humor se často nepotkává s populárními náladami ve společnosti, ale hlavně si myslím, že když už někdo čte recenzi na desku a k té skutečné recenzi se dostane po 10000 znacích, zaslouží si alespoň něco se o ní dovědět.

Začněme základní premisou, že Honeycomb je dílem génia. Jako taková se vymyká běžným kategoriím, a tak jiné hodnocení než 100%, popřípadě 10/10 nepřichází v úvahu.

Dále by asi bylo dobré zmínit, že verze, která koluje internetem s přízviskem „advance“, se od té, která nakonec vyšla na cd, liší pořadím písniček, a jako by to nestačilo, mám skladby přeházené. Kdyý například napíšu „Od úvodní Sing for Joy, něco něco...“ milosrdný čtenář si domyslí „...v závěrečné Sing For Joy bla bla...“. Čili.

Od úvodní Sing for Joy je vám jasné, že máte co do činění s tak trochu jiným Frankem Blackem, než na jakého jste byli zvyklí. Nemá cenu tu rozpitvávat, co kdo hraje nebo nehraje, důležitá je nálada. Začít desku popěvkem nanananananana je nebezpečné, protože se z toho může vyklubat pěkná blbost, ale když víte, co děláte, můžete si dovolit začít třeba s umbajkví. Black působí dojmem ztahaného chlapa, který už všechno zažil, všude byl a co měl, to udělal. Teď už jenom vypráví smutné příběhy o lidech, kteří nic nezažili, nebyli nikde a všechno, co udělali, bylo, že se uchlastali k smrti. To celé orámuje ironickým refrénem: „Sing for joy, Sing for laughs, sing for joy, sing for joy, if nothing else, sing for joy.“ Pocit rezignace, ale smíření se táhne celou nahrávkou, a když sami sebe najdete v malinko komplikované životní situaci, je podle mě právě tohle deska, která vám dodá potřebný nadhled. Příklad? Another Velvet Nightmare: „No I never would have come here, but my eyes they would not focus, so I took my last three dollars, and I spent them on a drink.“ Jestli jste někdy měli v kapse ty fakt poslední tři dolary, víte, o čem mluvím. Já jsem je tam měl. Honeycomb, geniální křehká balada s geniálně technicky vybroušenou kytarou vás donutí přemýšlet o tom, že punk je dneska už fakt jen muzika pro děcka a střídmým pohybem po dvou pražcích toho vyjádříte tisíckrát víc, než když si rozřežete obličej třeba všemi žiletkami světa. Jako by to všechno nestačilo, Black si moc dobře uvědomuje, jak je nad věcí a že mu lidi, kteří ho nemají rádi, můžou políbit pražce. Lone child: „I don’t like you much, I am like a wolf, I’m not full of your hate, I’m full of my grace, see here my face, I am a king....I’ll be moving on, creeping off the stage, I’ll be tearing you out, tearing you down, I’m growling now in the wings.“ Dalo by se takhle psát o každé jedné skladbě z té desky, ale zakončeme to se závěrečným kouskem mojí speciální verze. All Around the World je povídání o chlápkovi, který už by chtěl z tohohle světa odejít, protože tu pobyl déle, než sám chtěl, a asi i o něco déle, než chtěli všichni ostatní, protože provedl hrozné věci. Black to ale zpívá s takovou manýrou, že máte skoro chuť říct: „Přeci nebude tak zle.“ Je to jakýsi country-blues-crossover a je to skvělé. Pro ty z vás, kteří by rádi taky nějakou tu faktografii, ještě připomeneme, že se na desce nacházejí hned tři cover verze. The Dark End of the Street - James Carr (neznám), Sunday Sunny Mill Valley Groove Day - Doug Sahm (neslyšel), Song of the Shrimp - Elvis Presley (nezajímá).

Desátá studiová deska a přesto nejlepší v čemkoli, na co sáhne; ukažte mi snazší způsob jak definovat génia. Nedosti na tom Frank Black touhle deskou objevuje pro svoje fanoušky i po všech těch letech nové a netušené obzory. Vciťte se do pozice obyčejného fanouška Pixies, který na last.fm hledá novou inspiraci, a vyskočí na něj tenhle vybroušený diamant. I když to zní arogantně, a já se za to předem omlouvám, tahle deska si omotá kolem prstu každého, kdo nemá v hlavě úplně nastláno.

Od roku 2005 Frank vydal dalších šest desek, ale já jsem systematik, a tak jdu krok za krokem ve všem, co dělám. Honeycomb si mě ulovila na proklatě dlouhou dobu, nicméně každou minutu svého času, kterou jsem jí věnoval, mi oplatila tím nejlepším způsobem, jakým to pro vás hudba může udělat – naučila mě něco, co by ze mě nevymlátili ani v buddhistickém klášteře, naučila mě počítat do deseti a uvědomit si, že už někde kolem sedmičky je všechno relativní, u osmičky má každý svoje důvody, v devět lidi přestanete soudit a na deset už je vám to všechno jenom k smíchu. Jsem systematik, šest desek, čeká mě ještě spousta práce a Frank Black mi to svojí produktivitou neusnadní. Ale kdo jsem já, abych si stěžoval, že můžu existovat ve stejném čase jako jeden velký, i když trochu tlustý, génius.

P.S.: Podle nejnovějších klepů z internetu už se Pixies zase snaží dělat na novém materiálu; když všechno půjde dobře, vydají desku příští rok.