Gang Of Four - Solid Gold

První dvě desky Gang of Four patří k esenciálním výtvorům celého post-punkového kvasu. Album Solid Gold už sice nebylo takovým zjevením, to už je úděl následovníků stylotvorných počinů, přesto v ničem podstatném za debutem nezaostává. I když se rukopis kapely ve svém jádru příliš nezměnil, určité posuny v něm zaznamenat můžeme. Nikoli ovšem v příklonu k líbivějšímu zvuku, který známe z pozdějších desek, zatím je to spíš naopak.

Třaskavá kytara strhává nadále velkou část pozornosti a Andy Gill na ni hraje s rozkoší masochisty přehrabujícího se skelnou vatou. Zdánlivě se neustále snaží rozvracet všechny ty promyšlené, funkem inspirované groovy, ve skutečnosti je snimi v ještě těsnějším sepětí. Jako celek je album méně „potrhané“, než Entertainment!, tlačí na posluchače v souvislejším náporu, kytarový skřípot je ale stejně neurvalý a zneklidňující. Kombinace agresivity a tanečních spodků funguje opět na jedničku.

Žebříčkové šplhouny mezi deseti skladbami ani tentokrát nehledejme, ale Gang of Four do nich přesto umějí rafinovaně vpašovat melodické střípky, které jen zvyšují jejich traktivitu. Asi nejchytlavější je singlová What We All Want, v níž se skupina dostává skoro na doslech zaoceánským kolegům Talking Heads, ale její rozvrzaná repetitivnost nepřipouští pochybnosti: tohle je originál. A v paměti se snadno uhnízdí i další, jako Outside the Trains Don't Run on Time, Cheesburger nebo A Hole in the Wallet, v níž jsou Gillovy beglajty přeci jen o něco disciplinovanější a posluchačovo ucho tolik nedrásají.

Solid Gold vychází v době, kdy éra skutečně inovativních post-punkových průkopníků pomalu končí a na řadu přicházejí dělníci, kteří jejich výdobytky obrousí, uhladí, zpřehlední a zabudují do všeobecně akceptovatelného zvuku. Připojí se k nim i samotní Gang of Four, jejich druhá deska ale ještě jednoznačně patří do kategorie těch vizionářských nahrávek.