Genesis - Invisible Touch

Málokterá rocková ikona sedmdesátých let se tak úspěšně aklimatizovala v realitě následující dekády jako skupina Genesis. Na albech Duke, Abacab a Genesis začleňovala mainstreamové prvky stále výrazněji do původně art rockové matérie, s albem Invisible Touch se pak tento přerod završil a následně vyústil do oslňujícího tažení světovými žebříčky. Pokud se ortodoxní ctitelé gabrielovského období dosud jen nespokojeně ošívali, nyní si už museli zacpávat nos před zápachem popového kacířství, kterého se podle nich kapela dopouštěla. Hlasy jejich svatého rozhořčení ovšem bez potíží přehlušily zástupy nadšených posluchačů, kteří nepřeslechli, že kvalitní hudba nemusí být nutně složitá a napsat široce sdělný hit není žádná ostuda.

A že těch hitů na desce je. Přestože obsahuje jen osm položek (pokud dvoudílnou Domino bereme jako jedinou skladbu), vygenerovalo album pět srovnatelně úspěšných singlových reprezentantů, z nichž zazářily především řízné, rytmicky nadupané kusy Invisible Touch a Land of Confusion. Popové zjednodušení dříve obvyklé kompoziční členitosti se týká většiny desky a jen výjimečně je jeho prospěšnost sporná. To když se v baladě In Too Deep, zjevně ovlivněné Collinsovou sólovou tvorbou, kapela vlní v nebezpečné blízkosti sladkého kýče. Druhá pomalejší píseň Throwing It All Away s dominantní Rutherfordovou kytarou jde středněproudému posluchači naproti s o poznání větším vkusem.

Minulost věrozvěstů progresivního rocku ovšem také není zcela zapomenuta. Rozsáhlé kompozice Tonigh, Tonight, Tonight a především zmíněná Domino se rozmáchlejší strukturou k tomuto odkazu očividně hlásí, díky výrazným melodickým linkám a dokonale zprodukovanému, nablýskanému zvuku však se zbytkem alba táhnou za jeden provaz a nevyčnívají. Ostatně první z nich také okusila výsluní předních příček singlových žebříčků. Za pozornost stojí i závěrečná instrumentálka The Brazilian, v níž se vířivé, robotické patterny rytmiky střídají se slavnostně znějícími syntezátory.

Klávesy Tonyho Bankse mají ve zvuku alba hlavní slovo, ale kytary s nimi hrají vyrovnanou partii a v pravou chvíli dokážou přidat na důrazu nebo naopak skladbu „provětrat“. Určující význam pro to, jak vitálně, hutně a zároveň moderně deska zní, mají ovšem také bicí. Phil Collins při nahrávání kombinoval elektroniku s živým hraním a výsledek tak sice odráží dobovou studiovou estetiku, ale dnes, kdy zvuk eighties přestal být vysmívaným anachronismem a stal se součástí všeobecného hudebního výraziva, ho můžeme směle nazvat nadčasovým. A to platí o celém albu, jímž vyvrcholila transformace Genesis v pop rockového giganta objíždějícího s kolonou kamiónů ty největší světové arény. A pokud jim k tomu dopomohly tak skvělé písně, jaké najdeme na Invisible Touch, není důvod jim za to spílat.