Genesis - Nursery Cryme

První nahrávka v klasické "gabrielovské" sestavě vykazuje zřetelný posun, ačkoliv fáze hledání a vybrušování ještě neskončila. Ze tří rozsáhlých kompozic tvořících jádro alba je jasně nejlepší úvodní The Musical Box s fantaskně morbidním textem, z něhož Peter Gabriel naprosto přesvědčivými výrazovými proměnami dělá skutečně strhující představení. Skladby The Return of the Giant Hogweed a The Fountain of Salmacis už tak dotažené nejsou a se svojí členitostí trochu zápasí, ale i ony vcelku pozitivně demonstrují prohlubující se zájem kapely o dramatickou výstavbu svých hudebních fantazií. Tomu odpovídá i čím dál propracovanější pódiová prezentace se světelnými efekty a použitím kostýmů a masek, což je opět především Gabrielova parketa.

Oba noví členově jsou ale rovněž velkým přínosem. Phil Collins i Steve Hackett dodali zvuku Genesis větší razanci i nové nápady, Collins se dokonce v písni For Absent Friends představuje poprvé i za mikrofonem. Skladatelský i aranžérský rukopis kapely nabývá na jistotě, v rozvržení jejích hudebních eposů je znát větší cit pro dynamiku i proporce, jen ten zvuk ještě není tak průrazný jak by bylo třeba. Novinkou je v něm širší využití mellotronu (Seven Stones, The Fountain of Salmacis), ostřejší Hackettova kytara vytěsňuje mdlé folkově-romantické pasáže z minulé desky. Vrcholem alba je pro mě právě ta nejenergičtější píseň Harold the Barrel, která má i přes komplikovanou rytmickou stavbu velmi přímočarý tah, přičemž jí ani kratší stopáž nebrání v působivém příběhovém rozletu.

Přes určité zvukové a kompoziční rezervy už se Genesis na tomto albu důrazně dožadují místa na artrockovém výsluní. Vedle hlavních žánrových souputníků King Crimson, Yes nebo ELP nacházejí svůj originální výraz, zbývá ho už jenom plně rozvinout. Kapela stojí těsně pod vrcholem, svoje největší trumfy nedočkavě žmoulajíc v kapse.