Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway

Jak jinak mohla vyvrcholit gabrielovská éra v dějinách Genesis, než rockovou operou? Na přechozích albech byly pro takové rozuzlení víc než zřetelné indicie v podobě ambiciózních kompozičních útvarů jako byla třeba skladba Supper's Ready z desky Foxtrot. Teď už do toho skupina šlápla naplno a jednotnému konceptu podrobila celé dvojalbum. Peter Gabriel vytvořil příběh, v němž se newyorské reálie proplétají se snovými a surreálnými obrazy, zatímco hudební složka byla tentokrát téměř výhradně prací jeho kolegů. Disparátnost tvůrčího procesu byla jistě známkou blížícího se rozchodu, ale výsledek tím kupodivu vůbec netrpí.

Nahrávka je dynamicky skvěle vyvážená. Pestrost motivů a nálad nemá za následek roztříštěnost, všechno do sebe zapadá zcela přirozeně. Artovější pasáže s písničkovějšími čísly jsou hladce provázané, nepřekáží si. Na jednu stranu se kapela neštítí ani vyloženě abstraktních zvukových koláží (The Waiting Room, úvod The Colony of Slippermen, Ravine), které nenásilně ilustrují děj, na té druhé jakoby už prosvítala collinsovská budoucnost v podobě odlehčenějších, jiskřivě melodických písní Counting Out Time nebo Lilywhite Lilith. Mezi zásadní položky musíme počítat i titulní skladbu, dramaticky vypjatou In the Cage, Back in N.Y.C. s expresivním Gabrielovým vokálem, The Lamia, trojdílnou The Colony of Slippermen, finálovou It a především úžasně procítěnou The Carpet Crawlers, která zůstala pilířem živých vystoupení skupiny i po Gabrielově odchodu.

Pozoruhodných skladeb je tu samozřejmě víc, ale The Lamb Lies Down on Broadway je hlavně zdařilým a dotaženým koncepčním albem. Přes kvalitu jednotlivých písní má největší smysl jako celek. Vrcholí v něm propojení hudby Genesis s divadlem, touha po velkolepých multimediálních formách. Co se týče instrumentální zdatnosti a zároveň citu pro míru, nebyli na tom nikdy lépe. Žádný z muzikantů se nepředvádí sám za sebe. Když už, tak všichni zároveň, navzájem se doplňujíc. Nejvíc mě baví party Collinse a Hacketta, ale v tomhle spřežení, které táhne nerozborně jedním směrem, nejsou zásluhy jednotlivých koní tak podstatné. Dokonce i Banksovy klávesy hrají týmově, s jednou výjimkou (Riding the Scree) si odříkají plytké fanfáry, které mi na starších deskách vadily nejvíc, a dolují ze sebe mnohem invenčnější zvuky i barvy.

V době, kdy art rock přestával být vnímán jako kypící zdroj nových inspirací, ale spíš jako dusivý příkrov manýrismu a sebeukájení, vytvořili Genesis jeden z jeho stěžejních manifestů. Plnokrevný, vitální a strhující. The Lamb Lies Down on Broadway můžeme vyslovovat jedním dechem s tituly jako Tommy nebo The Wall.