Je tomu pár dní, co Mike Skinner vydal svoji poslední, pátou, desku "Computers And Blues", čímž skončila jedna výrazná grimeová epizoda, která, tak jako celý grime, prošla od počátečního pirátského původu přes intoxikaci popem až do mainstreamu. Téměř po celou dekádu tak byl rap ve Velké Británii většinovou doménou špinavé mutace nasekaných beatů obalených do britské vlajky, která své cípy namáčela ve východolondýnských odkazech na 2-step, dancehall a samozřejmě hip hop. Potenciálu grimu si ale brzo všimla širší veřejnost, a majetek undergroundu tak najednou ukájel potřeby celoplošného posluchače.
Obaro Ejimiwe aka Ghostpoet si možná nemohl vybrat lepší načasování. Jednak je tu jistá návaznost na odcházejícího Skinnera, jednak má londýnský rapový underground zase nad čím naplňovat své choutky. Jenže bychom nebyli v roce 2011, kdyby žánrová identifikace byla tak jednoduchá.
Ejimiwe si svůj název nevybral ani tak proto, že by své ego se zápalem realizoval mezi řádky poezie. Tu nikdy rád neměl. Významem slova "ghostpoet" reflektuje své zalíbení v nadpřirozenu - duchové - a hlavně se prý chtěl vyhnout zaškatulkování mezi rappery. Což po poslechu jeho desky není snad ani možné. Odkazy na Bristol, Roots Manuvu, Mika Skinnera, post-dubstep, indie, folk, jungle. Z toho mixu mít křeče překvapivě nebudete, přestože je posvěcený teorií, že "zůstávat u jednoho žánru, když jich je všude tolik, by bylo jako držet dietu".
Obaro Ejimiwe je ale velký... číst dále
Je tomu pár dní, co Mike Skinner vydal svoji poslední, pátou, desku "Computers And Blues", čímž skončila jedna výrazná grimeová epizoda, která, tak jako celý grime, prošla od počátečního pirátského původu přes intoxikaci popem až do mainstreamu. Téměř po celou dekádu tak byl rap ve Velké Británii většinovou doménou špinavé mutace nasekaných beatů obalených do britské vlajky, která své cípy namáčela ve východolondýnských odkazech na 2-step, dancehall a samozřejmě hip hop. Potenciálu grimu si ale brzo všimla širší veřejnost, a majetek undergroundu tak najednou ukájel potřeby celoplošného posluchače.
Obaro Ejimiwe aka Ghostpoet si možná nemohl vybrat lepší načasování. Jednak je tu jistá návaznost na odcházejícího Skinnera, jednak má londýnský rapový underground zase nad čím naplňovat své choutky. Jenže bychom nebyli v roce 2011, kdyby žánrová identifikace byla tak jednoduchá.
Ejimiwe si svůj název nevybral ani tak proto, že by své ego se zápalem realizoval mezi řádky poezie. Tu nikdy rád neměl. Významem slova "ghostpoet" reflektuje své zalíbení v nadpřirozenu - duchové - a hlavně se prý chtěl vyhnout zaškatulkování mezi rappery. Což po poslechu jeho desky není snad ani možné. Odkazy na Bristol, Roots Manuvu, Mika Skinnera, post-dubstep, indie, folk, jungle. Z toho mixu mít křeče překvapivě nebudete, přestože je posvěcený teorií, že "zůstávat u jednoho žánru, když jich je všude tolik, by bylo jako držet dietu".
Obaro Ejimiwe je ale velký hudební fanoušek, který příznačně obráží nové výhonky londýnského hype-metru. Když vytváří své mixtapy, přisypává do nich Jamese Blakea, Joy Orbisona, Untold, Jamieho Woona a přitom skrze iPod obdivuje Thoma Yorka nebo Big Boie. Odporným klišé zavánějící fráze, že si ze všeho bere jen to nejlepší, tady bohužel být musí. Protože když do té vousaté mapy zvukových odkazů přidáte jeho v mlžném oparu mumlající hlas, který stojí někde mezi trojúhelníkem jmen Heron, Skinner, Smith, dostanete odpověď na otázku, co udělá ze stovky kandidátů, jednoho výjimečného.
Když si z Londýna odskočil v osmnácti na univerzitu do Coventry, kromě školních učeben působil také v tamním grimeovém kolektivu. Z toho si sice zpátky do Londýna poznatky dovezl, ale většinu jich nechal na svém EP "The Sound Of Strangers". Na své debutové desce "Peanut Butter Blues And Melancholy Jam" zbytky toho špinavého a ostrého grimu taví v ospalé ranní kocovině. Svým ležérním a nezúčastněným projevem komentuje příběhy, které jsou každodenní součástí jeho světa. Ten nechce spasit, prostě říká (někdy doslova), co se mu přihodilo. Ve svém hypnotickém projevu slova poeticky skládá a vytváří působivý obraz mlhavé skutečnosti.
Ghostpoet prý nejdříve složí hudbu a tu vyplní prožitým nebo zúčastněným příběhem. Skrz katalyzátor nálad vytváří beaty. Pohybujeme se v teritoriu alkoholem kalné mysli, kde jsou pohyby přebité stínem. Ty průzračnější okamžiky přicházejí se skladbou "Survive It" nebo závěrečnou "Liiines", jež by se díky výrazné kytaře mohla objevit i na albu nějaké alternativnější kytarové party. Zatímco "Survive It" evokuje iluminující záchytný bod uprostřed hluboké insomnie, "Liiines" člověka už nadobro vyvádí do mentální střízlivosti. A i když na "Peanut Butter Blues And Melancholy Jam" dominují pomalejší skladby, jejichž stísněně psychedelický zvuk valivě pochoduje kolem příběhů Obaro Ejimiwa, najdeme zde i živější kusy, jako třeba singlovou "Cash And Carry Me Home". Mně osobně pomalé temno nevadí a skladby skvěle naplňují svojskou definici soudržnosti.
I přestože se v souvislosti s Ghostpoet často mluví o příliš silné inspiraci Roots Manuvou, na mě Ejimiweho debutová deska působí svým projevem zcela unikátně. Při jednom rozhovoru prý v ruce svíral album "Airtight Revenge" od neosoulového umělce Bilala a říkal něco ve smyslu, že má tu desku rád, protože svým zvukovým rozptylem je těžké určit všechny vlivy a zároveň tak skvěle drží při sobě. A takhle nějak to je i tady. Musím se přiznat, že Bilal mi loni úplně utekl a jsem rád, že Ghostpoet jsem si pohlídal. Na desetiskladbové desce totiž vytvořil unikátní přízrak, jehož sílu pocítí i ti, kteří na duchy nevěří.
Komentáře