Gorillaz - Demon Days

Po takovém triumfu, jakým se stalo eponymní album party kreslených sígrů v roce 2001, jistě nebylo snadné přijít s něčím stejně odzbrojujícím. A přece se Gorillaz podařilo téměř nemožné, i když se vydali cestou hodně riskantní. Na Demon Days je všechno tak nějak větší, barvitější, dynamičtější, exkluzivnější (mezi množstvím hostů figurují taková jména jako Neneh Cherry, Shaun Ryder, Martina Topley-Bird, Dennis Hopper, De La Soul a další), a takový extenzivní přístup často dláždí cestu do pekel nebo aspoň k obsahové vyprázdněnosti. Gorillaz se ale podařilo celý cirkus bravurně ukočírovat a zachovat mu celistvost a dokonce i lehce koncepční ráz.

Hiphopové a dubové ingredience jsou na ústupu, naopak přibylo vlivu syntezátorového popu, což už teprve zavání uměleckou sebevraždou. Jenže kreativita pánů opičáků jakoby neznala hranic, i napodruhé dokážou překvapovat téměř s každým taktem a snad žádný z tracků se nedá označit jako obyčejný. Atraktivní je i o něco temnější atmosféra nahrávky, barvy jsou sytější, rytmika důraznější, sbory mohutnější. Smečku hostujících muzikantů a zvukové obžerství přirozeně pojí dominantní Albarnův vokál, kterého si tu užíváme ve větší míře než na debutu takže vzniká dojem, že se Gorillaz stávají "jeho" kapelou. Demon Days jsou ale jasně týmovou záležitostí, což dokázalo i koncertní ztvárnění projektu, kde byla individuální ega vložena do služeb perfektně fungujícího celku.

Je to opět jedno z alb, z nichž se horko těžko tahají nějaké vrcholné okamžiky, protože jeho síla je ve vyrovnanosti a stabilně udržovaném napětí. Je jedním z těch, u kterých ani při dvacátém poslechu nemám chuť cokoliv přeskakovat. Jednička sice měla na své straně kouzlo něčeho neokoukaného, o to cennější ale je, že Demon Days tu laťku neshodily.