Grinderman - Grinderman 2

Znepokojující stopy rzi smetl Nick Cave ze svého černého sáčka už na obou post-bargeldovských albech The Bad Seeds, ale byl to právě vedlejšák jménem Grinderman, který bez náznaku křeče ukázal světu, že svojí postpunkovou zuřivost a neotesanost ještě nepohřbil pod klavírním krasosmutněním. S Warrenem Ellisem, Martinem Caseym a Jimem Sclavunosem jim to v kvartetu klapalo natolik, že došlo i na pokračování.

Druhé, rovněž eponymní album opatřené pouze rozlišovací číslovkou, rozvíjí především to, co bylo na jedničce syrové, nespoutané a pudové. Ve většině skladeb tvoří základ hypnoticky neměnná rytmická figura, kterou omotávají ostnaté dráty zmučených kytar, varhan a Ellisových houslí. Takové jsou repetitivní noise bluesové pecky jako Mickey Mouse and the Goodbye Man, Heathen Child, Evil nebo Bellringer Blues. Do toho Cave v divošském vytržení deklamuje svoje horečnaté vize plné skrytých děsů, chtíče a sžíravého humoru. Všechno se to škvíří a kroutí jako na rozpálené plotně a i v klidnějších skladbách slyšíme spíš z hlubokých jam tryskající úzkost (zneklidňujícím šelestěním podmalovaná What I Know) než hořkosladkou černou romantiku.

Oproti prvnímu albu jsou tu Grinderman ještě rozjívenější, ještě o něco méně spořádaní, propadlí hlukovým démonům a garážové špíně. Také jdou o poznání méně po melodiích. Jednička přes svůj rozšklebeně surový nátěr chytlavostí nijak nešetřila a obojí dokázala s vražednou účinností propojit, na dvojce už je zpěvnějších míst poskrovnu (When My Baby Comes, Palaces of Montezuma) a přednost dostává sonická džungle, což na druhé straně dává albu větší sevřenost. Pro ty, kdo bezmezně milují Birthday Party a k písničkovějšímu období The Bad Seeds jsou spíš chladnější, bude z obou desek Grinderman právě tohle tím atraktivnějším. Mně jsou v Caveově tvorbě stejně blízké chvíle nepříčetného chaosu i písničkářské kázně, vůbec nejbližší pak ty, kde se oba póly setkávají v geniální symbióze. Proto dávám přednost jedničce, ovšem jen s minimálním odstupem.