Hammers of Misfortune - 17th Street

Síla a zároveň prokletí pro případného posluchače tkví u Hammers of Misfortune v tom, že tato šestice tvoří neokázalé desky, které se člověku zprvu nepodbízí vůbec ničím. Není tu ani jeden vyloženě chytlavý riff, natož hit, nejsou tu žádné návnady v podobě mohutných aranžmá či jiných vějiček. Kapela na vás pokaždé hodí jednu velkou flákotu, ze které nic vědomě netrčí ani horečnatě nesignalizuje, a přesto vám v mozku pořád šrotuje, že na téhle muzice něco sakra je. Tak tomu bylo minimálně u předchozích dvou desek a tak je tomu i u novinky 17th Street.

Nejdříve mi album připadalo strašně zatavené do zdánlivě obyčejných riffů, ve kterých člověk šlape jako v rozlité barvě (tmavších odstínů). Tím více že úvod alba, kterému figuruje titulní skladba, je postavený na repetitivních postupech a v těchto opakovačkách jako by vás Hammers of Misfortune ještě více vystrkovali mimo dění. Jenže tyto postupy oceníte až mnohem později, kdy deska najednou nastaví svou příznivější tvář a celý tento do sedmdesátých let pošilhávající výtvor začne působit kompaktnějším dojmem, než jste si původně mysleli. A za sebe můžu říct, že jsem měl tento pocit hodně dlouho, ale pak mě tato hra, kdy se spíše hloubavě drbete na hlavě, než nadšením skáčete do stropu, začala bavit. Hammers of Misfortune dostali velký dar mísit vlivy z minulých dekád do méně obvyklých propletenců. Asi jako kdybyste šikovně propojili Black Sabbath, Deep Purple a Queen dohromady a prodchli to progresivitou Spock´s Beard a možná novou deskou Opeth. K charakteristice 17 Street by se asi nejvíce hodil naprostý protimluv, že toto album se na vás v nestřežené chvíli střemhlav vrhne a v tom okamžiku do sebe všechny styčné plochy zapadnou. Hammers of Misfortune jsou tak možná progresivnější než leckteré jiné kapely, které se tímto slůvkem ohánějí v každé druhé větě.

Vyšlo ve Sparku #12/2011.