První album čínsko-mongolské kapely Hanggai neslo skromný název Introducing. A při poslechu jeho následovníka si jeden řekne, že to skutečně byla jen taková letmá seznamovačka. Jakkoli šlo o vyzrálé a poučené uchopení mongolského folklóru, teprve teď Hanggai předvádějí, co s ním skutečně dovedou. He Who Travels Far – tahle nahrávka opravdu cestuje daleko.
Koho uchvátilo, jak skupina Yat-kha propletla tuvinskou tradici s rockem třeba na albu Dalai Beldiri (než to Alberta Kuvezina zaválo do trochu jiných vod), ten bude nadšený. Jestliže na debutu ještě Hanggai pracovali s převážně akustickým zvukem, nyní na aktualizaci svého soundu pořádně zapracovali. Dramaticky vzrostl význam elektrické kytary a bicích a vedle tradičních nástrojů jako jsou morin khuur, topshur, sanxian nebo flétna tsuur zahušťují akustický základ i další „cizorodé“ instrumenty (banjo, ukulele, piano), které ovšem mluví stejným jazykem a do celku přirozeně zapadají. Ostatně i rockové prvky jsou aplikované sice v nemalých dávkách ale s mimořádnou uvážlivostí a citem, kapela se je nesnaží protlačit všude. Fúze starého s novým je vytvářena na lékárnických vahách a se strhujícím a důvěryhodným výsledkem. K nějakému buransky zmodernizovanému folklóru by se taky těžko přimotala osobnost kalibru Marca Ribota, jehož mandolína a kytara zazní ve skladbě Dorov Moraril.
O tom, že teprve na albu He Who Travels Far ze skupiny čiší skutečná sebejistota a tvůrčí rozlet, svědčí i... číst dále
První album čínsko-mongolské kapely Hanggai neslo skromný název Introducing. A při poslechu jeho následovníka si jeden řekne, že to skutečně byla jen taková letmá seznamovačka. Jakkoli šlo o vyzrálé a poučené uchopení mongolského folklóru, teprve teď Hanggai předvádějí, co s ním skutečně dovedou. He Who Travels Far – tahle nahrávka opravdu cestuje daleko.
Koho uchvátilo, jak skupina Yat-kha propletla tuvinskou tradici s rockem třeba na albu Dalai Beldiri (než to Alberta Kuvezina zaválo do trochu jiných vod), ten bude nadšený. Jestliže na debutu ještě Hanggai pracovali s převážně akustickým zvukem, nyní na aktualizaci svého soundu pořádně zapracovali. Dramaticky vzrostl význam elektrické kytary a bicích a vedle tradičních nástrojů jako jsou morin khuur, topshur, sanxian nebo flétna tsuur zahušťují akustický základ i další „cizorodé“ instrumenty (banjo, ukulele, piano), které ovšem mluví stejným jazykem a do celku přirozeně zapadají. Ostatně i rockové prvky jsou aplikované sice v nemalých dávkách ale s mimořádnou uvážlivostí a citem, kapela se je nesnaží protlačit všude. Fúze starého s novým je vytvářena na lékárnických vahách a se strhujícím a důvěryhodným výsledkem. K nějakému buransky zmodernizovanému folklóru by se taky těžko přimotala osobnost kalibru Marca Ribota, jehož mandolína a kytara zazní ve skladbě Dorov Moraril.
O tom, že teprve na albu He Who Travels Far ze skupiny čiší skutečná sebejistota a tvůrčí rozlet, svědčí i skutečnost, že na něj zařadila i několik skladeb z debutu v nových, vyšperkovanějších aranžích. Všechny na tom jen získaly: bojovná Uruumdush (na Introducing nazvaná Wuji), zrychlovaná Ayrhindu (Drinking Song) připomínající své pijácké kolegyně z irských pubů i Dorov Moraril (Four Season). Folklórní puristé se mnou možná nebudou souhlasit, ale v této podobě jsou ty písně globálně sdělnější aniž by ztrácely pevné pouto se svými lidovými zdroji. K tradičním nápěvům tentokrát členové kapely přihodili i několik autorských výtvorů. Písně Gobi Road, Hairan Hairan, Cha Har nebo Hanggai se anonymním tradicionálům směle vyrovnají a souzní s nimi. Hanggai tvoří muzikanti z moderních měst, k poznání lidové mongolské kultury se museli zpětně propracovat, ale právě na jejich vlastních písních se můžeme přesvědčit, jak úspěšní a opravdoví v téhle cestě ke kořenům jsou.
Moderní přístup, studiová vypiplanost ani aranžérská neortodoxnost naštěstí nepřebíjejí ten zásadní trumf: překrásné pastevecké melodie zpívané z větší části čistým hlasem ale nejednou obohacené i o typický hrdelní styl khoomei, na nějž je v kapele specialistou hlavně Batubagen, jinak hráč na dvoustrunné housle morin khuur. Oba druhy vokálů najednou pak nabízí třeba vrcholná skladba desky, strhující koňácká hymna Xiger Xiger, dost možná dosud největší hit souboru.
Na tom, že choulostivé spojení západního rocku a dálněvýchodního folklóru dopadlo v tomto případě nad očekávání, mají jistě nemalý podíl i oba producenti: Američan Ken Stringfellow, který spolupracoval třeba s R.E.M. nebo Big Star, a nizozemský kytarista JB Meijers. Oba na album přispěli i drobným muzikantským dílem, ale jejich hlavní přínos tkví právě v tom, jak dokázali Hanggai nasměrovat k vyváženému a bezešvému propojení obou tak rozdílných hudebních světů. Nic tady nedrhne, euforie neopadne až do samotného závěru, a to má album přes hodinu. Takhle nadupaná, hitová i procítěná a všestranně dotažená nahrávka se bude Hanggai jen těžko překonávat.
56.67%
70.00%
76.67%
Komentáře