Helado Negro - Canta Lechuza

Je fér tvrdit, že jste fanouškem i šesté desky, byť daný interpret vydal zatím jen dvě? Roberto Carlos Lange si takový slib zaslouží. V Brooklynu žijící umělec hraje a vydává desky necelých deset let – jen ne tak dlouho s Helado Negro, pseudonymem, které Robertovi začalo získávat největší díl pozornosti poté, co se před třemi lety upsal labelu Asthmatic Kitty Sufjana Stevense.

„Něco takového mi Michael zezačátku říkal,“ odkazuje Lange na ředitele nakladatelství Michaela Kaufmanna, „,Zajímá nás spíš tvoje šestá nahrávka, ne první.‘“ Indianapoliský label chce samozřejmě co nejlepší prodeje a úspěch, ale touha po kariéře je u interpreta, který sotva sesbíral dost materiálu, že může hrát a vydávat, poměrně osvěžující. „Je super, že chcou, abych dělal, co dělat chci, a přitom zůstávají jen firmou, která se živí vydáváním hudby.“

Robertova práce se liší ve stylech i podání – od škrčivé experimentální elektroniky po vlahé domácké latinskoamerické beaty, či dokonce galerijní výstavy –, ale jeho záměr, o kterém mi vyprávěl jednoho parného odpoledne ve čtvrti Crown Heights, je neochvějný. Poslední deska, Canta Lechuza (vydaná letos v květnu), si získala pozitivní recenze, ačkoli zprvu proplouvala mimo hledáček vlivnějších médií. Pomalý růst a status umělce-supportu na šňůrách takových kapel jako Gonzálezových Junip dodávají Helado Negro na zvláštní, skoro pokladové kvalitě. Jinými slovy: nelekejte se, až jednou ráno vstanete a zjistíte, že chillwave je dávno pryč a že nade vším zůstal skálopevně stát Lange. Lange, s bujnou kšticí a sametovým falzetem.

„Vím, že je to špatně z hlediska archivování a zpětného dohledávání něčí minulosti, ale vždycky jsem měl hodně projektů. Nevím proč. Myslím si, že je na tom něco uspokojujícího – tím spíš, když člověk mění názory na to, co chce dělat.“ Soudě podle Langeových jasně schematizovaných webovek, musel otázkám na časté proměny angažmá čelit již dříve. Na otázku proč, odpovídá jasně: „A proč ne? Proč neříkat rozdílným projektům rozdílně? Každý ví, čemu se zrovna věnuju, tak o nic nejde.“ Jistě, ale pojmenování záznamu víkendové jam session jedním a křest dalších nahrávek pokaždé jiným názvem je něco jiného. Kor na americkém trhu, který spláchne každého bez tradice; spříznění umělci se tady barikádují do příkopů, ze kterých sotva kdy vytáhnou nos. Lange říká, že žádná z nahrávek před Awe Owe (první na Asthmatic Kitty) nebyla ve Státech lehce k dostání, a tak přijal možnost nahrávání u amerického labelu s povděkem.

„Vždycky mě hodně podporovali a rozhodně nechápu, kde berou čas na povzbuzování lidí do věcí, kterým se chtějí věnovat,“ tvrdí o svém bossovi. Label Roberta prvně oslovil s nabídkou remixu pro jiného umělce v roce 2006. Slovo dalo slovo a smlouva se vším všudy na sebe nenechala dlouho čekat. „Bylo více než inspirativní motat se kolem a spolupracovat s nimi.“

Jak je pro nestálé podmínky muzikantova života význačný, dlouhý seznam spolupracovníků na Awe Owe je tentam na Canta Lechuza – jde ale především o otázku procesu. „Neměl jsem kolem sebe lidi, které jsem obvykle míval, a myslím, že o to na nové desce jde.“ Zatímco Awe Owe byl rozplizlý megalomanský opus protkaný cévami latinských rytmů a definovaný předchozími spolupracemi s Gilem Scottem-Heronem, Canta Lechuza je výplodek měsíčního útěku do connecticutských lesů. „Jednoduše mě to nutilo k dotažení všech nápadů, které jsem nastřádal, místo abych se vyptával známých, co si o tom myslí a jak si představují, že má ta která píseň znít. Neměl jsem kolem sebe nikoho, koho bych se mohl zeptat, jak nejlépe vyplnit harmonické mezery a podobně.“ Umělec mnoha jmen i tváří ale rychle dodává, že prokrastinace nikdy nebyla jeho problém. Naopak, Lange vždycky ví, kdy je připravený na nahrávání. Sází na intuici a emoce obsažené v čerstvě složených písních. I tak se z poslední desky stal zásek vycházející z prvotního konceptu „téměř droneového alba“ až po výstižné explorace jednotlivých témat – z raných mixů nahrávek, které pořídil doma s kamarády, nebyl nakonec kdovíjak nadšený, a tak se i se záznamem sbalil a v listopadu odjel na pár týdnů na chalupu. Když se vrátil, byl sám pozitivně překvapen.

„Něco, co mi řekl kdosi, když jsem trávil čas v ústraní, mi najednou začalo dávat smysl: ,To nejlepší, co můžeš udělat, jen snažit se nepřetvářet vlastní svět. Snaž se vidět a pochopit, co kolem sebe máš, a zkoumej, jak tě to ovlivňuje; nesnaž se to podrobit.‘“ Jmenovitě, nesnaž se měnit pohodlí Brooklynu: „Hodně jsem o tom přemýšlel, až jsem pochopil. Mám být kolem věcí a sledovat, co pro mě můžou udělat, využít je. Něco takového si nepodmaníte přes noc, ale věřím, že to silně ovlivnilo Canta Lechuza.“ Název desky se překládá jako „zpěv sovy“, obraz, který se naskytne leda okrajovým částem Brooklynu.

Obdobná trpělivost a růst se dá pozorovat i na Robertovi. Odhodlaný přístup a jasně nalajnovaná přesnost je u něj nakažlivá. Jeho kouzlo roste ze zkušeností a něco mi říká, že kdyby Helado Negro neexistoval, svět – a Roberto Carlos Lange – by si našel jiné médium, skrz které by chtěl komunikovat o tom samém. „Nechtěl jsem, aby deska zněla přímo takhle. Ale stalo se.“

překlad Bro, vyšlo ve Full Moonu #18